Ústavní žaloba

Nelze přitom vést rozumnou úvahu, že by v kontextu společenských podmínek České republiky nebyli vhodní kandidáti na výkon funkcí soudců Ústavního soudu. Je při tom nepochybné, že ústavně žalovaný musel skončení mandátů předvídat, protože bylo předem známo v každém případě přesně deset let. Ústavně žalovaný tedy měl dostatečný časový prostor pro úvahu a přípravu návrhů vhodných kandidátů.

Pokud ústavně žalovaný dokonce prostřednictvím svého mluvčího prohlásil, že po dvou neúspěších na navrhování kandidátů rezignuje, protože nevěří, že se jimi bude Senát vážně zabývat, je to výslovným projevem rezignace na ústavní povinnost, která nezaniká s tím, že se jeví jako komplikovanější. Vedle výslovně přiznaného neplnění právní povinnosti je to taktéž vyjádřením despektu jak vůči Senátu, tak vůči Ústavnímu soudu. Ústavní žalobce dodává, že se domnívá, že dosavadními dvěma návrhy se zabýval dostatečně.

Neméně problematické je rovněž jednání spočívající v nejmenování místopředsedy soudu. Místopředseda soudu, kterážto pozice je uvolněna téměř rok, je Ústavou předpokládaná funkce, jejíž obsazení je pro funkci soudu neméně nezbytné jako řádné obsazení soudu. Prezident, do jehož pravomoci spadá jmenování funkcionářů Ústavního soudu, má tedy z logiky Ústavy povinnost pečovat o řádné obsazení těchto funkcí, které jsou nezbytné k řádné funkci soudu. Ke jmenování místopředsedy navíc ústavně žalovaný nepotřebuje souhlas jiného subjektu než jmenovaného.

Toto formálně nepochybně protiústavní jednání lze z hlediska skutkové podstaty velezrady podřadit pod jednání směřující proti demokratickému řádu, protože směřuje k oslabení jedné z nejvýznamnějších pojistek udržení demokratického zřízení. Ústavní pořádek státu je přitom koncipován tak, že by bez Ústavního soudu nejspíše fungovat nemohl, protože srovnatelné pravomoci by neměl bez významné ústavní reformy kdo vykonávat. Zatímco ve vztahu ke všem orgánů, jsou vytvořeny nástroje, které zajistí kontinuitu jejich fungování, popřípadě přechod pravomoci, tak ve vztah k Ústavnímu soudu žádné podobné pravidlo neplatí.

Tato ohrožení má i materiální znak spočívající v relevanci a závažnosti takového jednání. Historie ukazuje, že příznaky slabosti demokratických režimů, které indikovaly jejich budoucí pád nebo funkční neúspěch, byly zpravidla podobného charakteru, tedy oslabení kontrolních funkcí a politicky neutrálních subjektů, přičemž tyto náznaky svého času málokdo dokázal vyhodnotit jako varující. Ústavní žalobce proto má jednání ústavně žalovaného za významné ohrožení demokratického řádu, protože takové jednání má silnou latenci ohrožení a představuje významné riziko pro stát a nelze jej tolerovat z žádných důvodů.