Ústavní žaloba

Ad C.

Ústavně žalovaný vyhlásil amnestii. K tomuto kroku má nepochybně pravomoc, protože to Ústava výslovně stanoví, ale na druhou stranu nelze vést rozumnou úvahu, že by měl pravomoc vyhlásit zcela jakoukoliv amnestii. I v případě vyhlašování amnestie platí, že samotná existence oprávnění znamená právně dovolené libovolné naplnění této pravomoci.

Jakkoliv lze vést rozumnou úvahu, že každá amnestie představuje prvek nespravedlnosti, nerovnosti (minimálně v čase), tak nelze připustit, že tato nespravedlnost či nerovnost mohou být libovolné či dokonce svévolné. Jinými slovy, ústavní žalobce má za to, že existuje určitá hranice, za kterou se využití práva udělit amnestii stává zneužitím tohoto práva, přičemž v daném případě má ústavní žalobce za to, že v případe čl. II, amnestie k tomuto překročení nepochybně došlo.

Platí-li že věcné naplnění obsahu amnestie je ovládáno alespoň nějakými pravidly, za současného respektu skutečnosti, že určitá míra nespravedlnosti je amnestii vždy vlastní, je třeba za překročení hranice právní přijatelnosti amnestie považovat takový dopad amnestie, který se hrubě míjí s obecným účelem amnestie, popřípadě mu dokonce protiřečí. Z historického hlediska může amnestie plnit více odlišných funkcí. V případě změny politického režimu může amnestie kompenzovat skutečnost, že uložené a vykonávané tresty nebo tresty, které hrozí být uloženy, se míjí s hodnotovou orientací nového režimu.

V případě překonaných politických krizí nebo dokonce ozbrojených konfliktů může amnestie dekriminalizovat jednání, které se v nových podmínkách jeví jako legitimní, leč s ohledem na příslušnost k jedné ze stran konfliktu jako nelegální. V případě reformy trestního práva pak může amnestie uvádět stav vězeňství do souladu s novými parametry trestního práva a promíjet dekriminalizovaná jednání. Méně rozsáhlé amnestie lze pak udílet ve vztahu k méně závažným skutkům u příležitosti významných událostí, byť takové postupy jsou na hraně únosnosti a naprostá většina stabilních demokracií od nich upouští, byť v minulosti tomu tak nebylo.

V obecné rovině pak společným jmenovatelem přijatelnosti amnestie je vyrovnání tlaků daných sociální, ekonomickou či politickou neúnosností trestního práva. V daném případě byl dopad amnestie, respektive jejího článku II. přesně opačný. Česká republika je stále stát, který prochází určitými fázemi politické a ekonomické transformace, popřípadě fázemi vývoje, ve kterých se vyrovnává s následky této transformace. Tato transformace byla mimo jiné poznamenána vyšší ekonomickou kriminalitou, nižší ochranou soukromého vlastnictví, vyšší tolerancí státu vůči podvodnému jednání silných ekonomických a politicky vlivných subjektů a v neposlední řadě i zvýšeným vlivem politického vlivu na soustavu státních zastupitelství a policie.