otázky k absolvování kolokvia

Ústavní soud má právo zkoumat soulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem. Pokud dojde svým nálezem k závěru, že mezinárodní smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, tak se tato smlouva nesmí ratifikovat, a to do doby odstranění rozporu

2) následná (abstraktní i konkrétní) kontrola ústavnosti :

abstraktní kontrola ústavnosti = posuzování abstraktních právních předpisů z hlediska jejich souladu s ústavním pořádkem

Ústavní soud při výkonu abstraktní kontroly ústavnosti posuzuje jak vnitřní ( materiální), tak vnější ( formální) ústavnosti. Při posuzování formální ústavnosti se zjišťuje zda zákony, resp. jiné právní předpisy, vznikly řádně ústavně procesně i kompetenčně. Teprve zkoumání materiální ústavnosti spočívá v posuzování obsahové souladnosti zákonů a jiných právních předpisů s ústavou a dalšími ústavními zákony, případně i s mezinárodními smlouvami podle čl.10a a čl. 49 Ústavy.

konkrétní kontrola ústavnosti = rozhodování o ústavních stížnostech v konkrétních případech

Stranický systém je systém uspořádání a vzájemného vlivu politických stran ve státě, zemi, případně jiném subjektu. Pro určení stranického systému jsou nejdůležitější tato kritéria:

• počet politicky relevantních stran

• polarizace, tedy vzájemná ideologická vzdálenost stran

DUVERGEROVA TYPOLOGIE (50. léta 20. století)

Francouzský politolog Maurice Duverger (nar. 1917) dělí strany pouze podle počtu:

• systém jedné strany

• systém dvou stran

• systém více stran

Sám Duverger udává, že rozdělení do tří kategorií je nedostatečné a problematika si zasluhuje další výzkum.

Duvergerova pravidla stranických systémů

Stranický systém je do určité míry ovlivněn volebním systémem. Duverger uvádí o tomto vztahu tři pravidla:

• Pokud se užívá poměrný volební systém, směřuje systém k multipartismu. Jednotlivé politické strany jsou pevné, stabilní a nezávislé.

• Pokud se užívá dvoukolový většinový volební systém, směřuje systém k multipartismu. Jednotlivé politické strany jsou však v tomto případě elastické, závislé a celkem stabilní.

• Pokud se užívá jednoduchý většinový volební systém, směřuje systém k bipartismu. Strany jsou potom velké a nezávislé.

Tyto zákony byly později podrobeny důkladnému empirickému i teoretickému zkoumání, a přestože jejich platnost byla zpravidla potvrzena, byly zaznamenány rovněž případy, kdy tato pravidla nefungují. Někdy proto bývají kritizována jako příliš zjednodušující; nesporná je pouze skutečnost, že stranický systém podléhá vlivu volebního systému.

BLONDELOVA TYPOLOGIE (60. léta 20. století)

Francouzský politolog Jean Blondel (nar. 1929) rozděluje stranické systémy takto:

• nesoutěživé systémy

• soutěživé systémy

  • dokonalý bipartismus – dvě velké strany v něm získávají okolo 90 % všech hlasů a soutěž de facto probíhá jen mezi nimi. Případná třetí strana je malá a politicky bezvýznamná.

  • systém dvou a půl strany – v systému se nacházejí dvě velké strany a jedna malá, která je však na rozdíl od bipartismu důležitá, neboť je potřebným partnerem velké strany k vytvoření vládní většiny. Zpravidla se jedná o stranu reprezentující střed. Je nazývána pivotální stranou, neboť je ochotná spolupracovat jak s velkou stranou na levici, tak i na pravici.

  • multipartismus s dominující stranou – systém více než dvou stran, kde jedna velká strana získává pravidelně okolo 40 % hlasů (případně i více), a výrazně tak předstihuje ostatní strany. Zpravidla ale nezískává absolutní většinu poslaneckých křesel, a tak je nucena uzavírat vládní koalice. (Anebo se ostatní strany mohou spojit proti ní a vytvořit vládní koalici bez dominující strany.)

  • multipartismus bez dominující strany – systém více než dvou stran, které jsou přibližně stejně velké