2._Česká_literatura_19._století (1)
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Čeští představitelé: Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Karolina Světlá, Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská, Josef Václav Sládek
Májovci (60. léta 19. stol.)
Mladá literární generace seskupená kolem Vítězslava Hálka a Jana Nerudy vystoupila na veřejnost v roce 1858 vydáním almanachu Máj. Mladí spisovatelé se tak veřejně přihlásili ke K. H. Máchovi, v jehož díle spatřovali to, co sami prožívali – rozpor mezi velkými a vznešenými ideály a nemožností je uskutečnit. Přijímali Máchovu romantiku revolty i jeho světobol, znásobený pocity marnosti lidské existence. Chtěli ukázat konflikt ideálů lidské a národní svobody se společenskými předsudky a ideály. K představitelům patřili: A. Heyduk, R. Mayer, V. Šolc, K. Světlá, J. Arbes, ze starších přispěli do almanachu K. Sabina, J. V. Frič, B. Němcová, K. J. Erben, aj. Májovci určovali charakter české literatury až do roku 1874, kdy náhle zemřel Vítězslav Hálek, jeden z hlavních mluvčích generace. Májovci byli 1. velkou literární skupinou 2. pol. 19. stol., která usilovala o modernizaci české literatury. Chtěli pravdivě zobrazovat skutečnost, do jejich tvorby pronikal realismus. Proti minulosti zdůrazňovali přítomnost. Požadovali větší souznění s evropskou literaturou, volali po umělecké svobodě. Kromě Máchy obdivovali také Němcovou, Havlíčka, ze světových literátů pak H. Heina, G. Sandovou, V. Huga a E. A. Poa.
Parnasismus
Parnasismus je literární směr, který vznikl roku 1860 ve Francii. Je charakterizován ideou „umění pro umění“, znovuobjevováním uvolněných forem romantické poesie, používání exotických a klasických prvků a vysoce stylizovaným jazykem. Autoři se snaží o tvarově vybroušenou poezii, téma a obsah nejsou tak důležité. Název parnasismus je odvozen od jména parnasistického časopisu Současný Parnas.
K parnasistům se řadí autoři jako Charles Leconte de Lisle, Théodore de Banville, Sully Prudhomme, Stéphane Mallarmé, Paul Verlaine, François Coppée a José-María de Heredia. V české literatuře je tento směr typický pro některé básníky ruchovské a lumírovské školy.
Ruchovci a lumírovci (70.–80. léta 19. stol.)
Ruchovci byla literární skupina spíše národního charakteru. Snažili se řešit aktuální problémy národní a sociální. Pojmenování ruchovců je odvozeno od almanachu Ruch (1868), vydaného na počest položení základního kamene Národního divadla. Později se stoupenci ruchovců sdružovali kolem časopisu Osvěta. Na rozdíl od májovců ruchovci podřídili cíle literatury národnímu zápasu a navázali tak na národní obrození, obracejí se k realitě, v literatuře obnovují historickou tematiku, myšlenku slovanské vzájemnosti, vlastenectví a zájem o venkov a selství. Jejich mottem bylo „umění pro národ“. Ruchovci však nebyli tak vyhraněnou skupinou jako Májovci. Jedinými skutečnými představiteli byli S. Čech a J. V. Sládek (který měl však později blíže k lumírovcům). Blízko k ruchovcům měli také E. Krásnohorská, V. Beneš Třebízský a A. Jirásek.