2._Česká_literatura_19._století (1)

2. Umělecké a myšlenkové proudy formující podobu české literatury. Literární směry a skupiny, estetické názory a střety. Perspektiva a přínos současné literární vědy.

Česká literatura 1. pol. 19. stol.

Národní obrození

V roce 1781 vyhlásil Josef II. němčinu za jediný úřední jazyk, čímž posílil její výlučnost na našem území. Na konci 18. stol. byl český jazyk v hlubokém úpadku. Němčina byla jazykem nejen v úředním a oficiálním styku, ale i ve školách a v běžné komunikaci vyšších vrstev. Češtinu užíval pouze venkovský lid a nejchudší městské vrstvy, a tak byla česká literatura zastoupena jen knihami lidového čtení, jarmarečními tisky a některými náboženskými spisy. Spisovná podoba českého jazyka nebyla ustálena.

Národní obrození je proces utváření novodobého národa, kladení základů novodobé národní kultury a vzkříšení národa, resp. jeho probuzení. Nositelem národního obrození byla především česká buržoazie a česká inteligence, které se mohly opřít o venkovský lid (učitele a kněze). Rozvíjí se vědecká činnosti – Královská česká společnost nauk (1774), České muzeum (1818), je založena Matice česká (1831), tj. spolek pro podporu rozvoje písemnictví česky psaného. Rozšiřuje se také činnost vydavatelská (Česká expedice Václava Matěje Krameria) a sběratelská (inspirovaná ústní lidovou slovesností).

Národní obrození je uměle vytvořený pojem, který poprvé užil v roce 1895 Tomáš Garrique Masaryk ve spise Česká otázka (do té doby se používaly termíny „národní vzkříšení“ či „znovuzrození národa“). Počátek NO spadá do 70. let 18. stol. a konec do 50. let 19. stol.

Periodizace:

• 1. etapa – obranná (od 70. let 18. stol. do počátku 19. stol.); byla spjata s osvícenstvím, měla vědecký charakter a klíčovou roli v této etapě sehrála jazykověda; cílem bylo vybudování základů svébytné národní literatury; zaměření na českou minulost, vyzdvihování její velikosti a slávy; v kultuře dominovaly vlivy klasicismu; byly vydávány jazykové obrany, např. autorem 1. české obrany je Karel Ignác Thám – Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783).

Osobnosti 1. etapy: Josef Dobrovský (Dějiny české řeči a literatury, Zevrubná mluvnice jazyka českého, Česká prozódie, Základy jazyka staroslověnského, Německo-český slovník), František Martin Pelcl (Nová kronika česká), Václav Matěj Kramerius (vydával Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny), dramatici – Václav Thám (Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera) a Prokop Šedivý (Masné krámy aneb Sázení do loterie), poezie – Antonín Jaroslav Puchmajer (vydal 2 almanachy Sebrání básní a zpěvů a almanachy Nové básně), Šebestián Hněvkovský (Vnislav a Běla).

• 2. etapa – ofenzivní (od počátku 19. stol. do roku 1830); cílem bylo vytvořit základy české vědy a umělecky náročnou literaturu (spisovatelé se snažili dokázat, že český jazyk je schopen vyrovnat se jazykům vyspělých literatur); uplatňoval se preromantismus (viz dále). V této etapě se objevily RKZ (více o kauze rukopisů viz dále).