Vznik postmoderny, architektura, umění, jazyk, hudba

• v řecké úctě k rozumu a vzdělanosti, 

• v římském smyslu pro právo a organizaci, 

• v křesťanské lásce k člověku a v úctě k němu. 

V antickém Řecku (před 5. stol. př.n.l.) nejvíce ctili lidské individuum vybavené rozumem. Řekové jsou 
v naší kultuře tvůrci rozumu (ne náhodou je hlavním řeckým mýtem a vůbec pramýtem naší kultury 
mýtus o Prométeovi, jenž bohům pro člověka ukradl oheň čili světlo rozumového poznání). Zde má 
základní význam Sokrates (469 - 399 př.n.l.), který na vrchol lidského fungování klade schopnost 
rozumu logicky myslet. Proslulý "sokratovský dialog" (metoda kladení otázek) měl za cíl tvoření 
pojmů a definic, z nichž se posléze vyvinuly platónské ideje. Řecký logos (= pojem; logika - věda o 
správném myšlení) je ústředním pojmem celé řecké kultury. Trojici psychických složek - cit, myšlení, 
vůle - jimiž je člověk od přírody vybaven, odpovídaly tři nadosobní "věčné" hodnoty (pojmy): krása, 
pravda, dobro. Usilovat o tyto hodnoty bylo rozumné a přirozené. Člověk se stával člověkem tím, že 
vytvářel krásu, hledal pravdu a konal dobro. 

Důraz na rozum a touhu poznávat se projevil i v řeckém náboženství. Je bez mystiky, nemá zjevení ani 
"svaté knihy". Mýtus (báj) Řekové vždy považovali za výplod lidské fantazie. Bohové byli velmi 
"zlidštění", a naopak člověk byl k bohům povýšen. Tím bylo náboženství v Řecku výrazně 
humanizováno. (Srovnej např. s filmem "Souboj titánů"). 

Řekové však byli tak dokonale rozumní, že vyhradili v životě i místo "světu nerozumu" a "výjimky". 
Zasvětili tomuto světu nerozumu výjimečné dny svých "mystérií" (kdy předpisovali chovat se panicky 
a šíleně) a také svou tragédii, jež byla obrazem života člověka nutně hynoucího v konfliktu s