Vznik postmoderny, architektura, umění, jazyk, hudba
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
4. Postmoderna jako sebekritika moderny
Nelichotivé bilance konce tisíciletí: 20. století vyhrotilo reálnou možnost zániku lidstva jako druhu,
vědotechnika se vymkla z rukou (Čapek: Mloci, Krakatit...). Ne všechno, co je technicky možné, je
také lidsky smysluplné a morálně přípustné. Dvě světové války, dvě extrémní revoluce (levicová v
Rusku, pravicová v Německu) přinesly milióny zničených životů a ztroskotání všech kolektivistických
nadějí a ideologických věr vůbec. Nukleární katastrofa, ekologická katastrofa, populační exploze,
genetické manipulace, překonání globálního konfliktu mezi kapitalismem a komunismem je
vystřídáno řadou lokálních válek na bázi náboženských a nacionálních fundamentalistů.
Kulturně stojí 20. století ve znamení triumfu moderny, prosazení euro-americké vědeckotechnické
civilizace. Ještě začátkem 20. století žila Čína, Indie, Afrika a Jižní Amerika v jiném historickém čase.
Dnes ekonomická a technická převaha naší civilizace je parním válcem, který hrozí znivelizovat celou
planetu a rozšířit negativní rysy svého vývoje do dimenzí, před nimiž není úniku. Základním rozporem
je nesmírná produktivita a ekonomická efektivita moderní vědotechniky (stupňování výkonu, obratu
a zisku versus devastace přírody, potlačení lidské potřeby rovnováhy s přírodou, potřeby harmonie,
krásy a s prominutím poezie). Degradace lidí v manipulované masy konzumentů. Dimenze svobody
individua je redukována na možnost volby mezi dvaatřiceti kanály televize nabízejícími dvaatřicet
druhů pracích prostředků; lidé si tuhle degradaci ani neuvědomují (lidské potřeby se stávají
nelidskými).
Tuto cestu lidé nastoupili v renesanci a osvícenství. Minulé století ji dovedli k vrcholu Stalin a Hitler
likvidací humanitních věd. V krizi se ocitá nejen víra v boha a ve vyšší, nadosobní řád hodnot, ale i
metafyzika jako základní filozofická disciplína preferující horizont smyslu. Na konci tázání zbývají jen
metafory jako odpovědi. Na místo oněmělého náboženství a metafyziky nastupují ve 20. století
umění a poezie. Iluze napodobování skutečnosti ustupuje "vytváření skutečnosti", skutečnosti básně,
románu, sochy, výtvarných artefakůu podřízených jen vlastním zákonům.