16.-Realismus

GUSTAV FLAUBERT

studoval práva, ale kvůli epilepsii je nedokončil, byl finančně zajištěn a mohl se
nerušeně věnovat literatuře, svá díla často přepracovával. Roku 1857 byl
obžalován z ohrožení veřejné mravnosti a zlehčování stavu manželského
románem Paní Bovary, žaloba byla nakonec zrušena a kniha vyšla v upravené
podobě.
Flaubert byl mistrem v analýze lidské psychiky, ukazuje vášně a citové stavy, v
jeho románech jde vždy o ztrátu iluzí (psychologický román), o konfrontaci
reálného a vysněného světa, ale chybí tu filosofická hloubka.
Tvoří tzv. dokumentární román = než začne dílo psát, pečlivě shromáždí a
studuje materiály. Jeho styl je vybroušený a sbližuje vědu a umění.

DÍLO:
Paní Bovaryová - "Mravy francouzského venkova"
příběh dcery sedláka Emmy, která se vdá za venkovského lékaře (o jeho životě se dozvíme v úvodu
románu). Emma je krásná, ale povrchní, ovlivněná četbou romantiků, manželství s hodným, ale
těžkopádným lékařem ji neuspokojuje, nudí se a pořídí si milence. Tato dobrodružství jí pomohou trochu
překonat citovou prázdnotu maloměsta.
První rozčarování přijde, když ji milenec Rudolf opustí, ale naváže vztah s Leonem, který ji dostane do dluhů
a rukou lichváře, dům Bovaryů propadá exekuci a Emma se otráví. Na konci umírá i psychicky zdeptaný
doktor Bovary -> bovarismus = útěk k iluzím
Ukázka:

Říkala si znovu a znovu: „Mám milence, mám milence!“ a kochala se tou představou, jako kdyby podruhé
dospívala. Konečně budou i pro ni hry lásky, to horečné štěstí, nad nímž už lámala hůl. Cosi zázračného se
před ní otvírá, všechno bude jen vášeň, vytržení, blouznění, modravé nesmírno ji obklopovalo, její myšlenka
se vznášela nad jiskřícími vrcholy citu, všední život bylo vidět až kdesi daleko, kdesi docela nízko, ve stínu, v
mezerách mezi těmi výšinami. Tu si připomněla hrdinky knih, které kdysi četla, a lyrický sbor těch
cizoložných žen se jí v paměti rozezpíval sesterskými hlasy, okouzleně jim naslouchala. Sama najednou byla
jakoby skutečným kusem těch přeludných vidin a měnila ve skutečnost dlouhé snění svého mládí, dívajíc se
na sebe jako na typ milovnice, po jakém tolik toužila. Pociťovala ostatně i ukojení pomstychtivosti. Cožpak
dost netrpěla? Nyní však triumfovala a láska, tak dlouho potlačovaná, tryskala bez omezení, v radostném
kypění. Vychutnávala ji bez výčitek svědomí, bez obav, beze zmatku. Příští
den uplynul v nové pohodě. Bylo mnoho přísah. Ema vyprávěla své zármutky. Rudolf ji přerušoval polibky;
pozorovala ho přivřenýma očima a žádala ho, aby jí znovu a znovu říkal Emo a opakoval, že ji miluje. Bylo to
v lese jako minulého dne, v dřevěnkářské boudě. Stěny byly ze slámy a střecha tak nízká, že se musili
shýbat. Seděli těsně vedle sebe na loži ze suchého listí.