1.1. Eukaryoticka bunka a jednobunecne organismy

1. Eukaryotická buňka a jednobuněčné organismy

• Stavba a typy buněk

• Dělení buněk

• Buněčný cyklus

• Prvoci

Buňka je základní stavební a funkční jednotkou všech organismů. To znamená, že všechny těla jsou vždy sestavena z buněk a všechny děje organismu se odehrávají díky buňkám. Autorem buněčné teorie se stal Jan Evangelista Purkyně. Za objevitele buňky se považuje anglický přírodovědec Robert Hooke v 17. století, zavedl pojem buňka, který se používá dodnes. Některé organismy jako jsou bakterie, sinice, prvoci, některé houby a některé řasy jsou tvořeny pouze jedinou buňkou, která musí zajistit všechny životní funkce potřebné pro život jednobuněčného organismu. Jiné organismy jako houby, živočichové, rostliny jsou mnohobuněčnými organismy. Jejich těla jsou složena z mnoha buněk, které se specializují na výkon pouze určitých funkcí a diferencují se v jednotlivé tkáně (pletiva – rostliny), které jsou definovány jako soubory buněk stejného tvaru a funkce. Podle složitosti rozlišujeme 2 typy buněk – PROKARYOTICKÉ a EUKARYOTICKÉ

PROKARYOTICKÁ BUŇKA

• (z řec. slov pro= před, karyon = jádro)

• jednodušší buňka, biomembrána se vyskytuje pouze na povrchu – uvnitř neobsahuje žádné organely opatřené membránou ani jádro

• Stavba:

1. CYTOPLAZMATICKÁ MEMBRÁNA = biomembrána ohraňující buňku na jejím povrchu, která odděluje vnitřní prostředí buňky od vnějšího. Je tvořená dvojitou vrstvou fosfolipidů (hydrofilní „hlavičky“ směřují k vodnému prostředí buňky, hydrofobní „ocásky“ směřují do středu membrány. Tvoří fluidní mozaiku, je semipermeabilní (= polopropustná) – reguluje příjem a výdej látek buňkou. Mezi dvojvrstvou fosfolipidů jsou integrovány bílkoviny, které procházejí oběma vrstvami membrány, tvoří mozaiku. Některé bílkoviny v membráně mohou být transportní nebo některé mohou fungovat jako receptory. Na vnější straně se vyskytují molekuly cukrů (= oligosacharidy), které se vážou na bílkovinu (= GLYKOPROTEINY) anebo se vážou na lipidy (=GLYKOLIPIDY). Dohromady glykolipidy a glykoproteiny tvoří souvislou vrstvu GLYKOKALYX. Cukry na membráně fungují jako tzv. značky, které označují typ buňky.

• Funkce: řízení přenosu látek skrze polopropustnou membránu, přijímá informace z vnějšího prostředí a od okolních buněk (specifické bílkoviny- receptory), slouží k vzájemnému rozpoznávání typů buněk a komunikaci buněk

1. BUNĚČNÁ STĚNA = pevná ochranná vrstva na povrchu buňky, udává buňce tvar a chrání ji před poškozením a vlivy okolního prostředí. Je umístěna nad cytoplazmatickou membránou. Je dobře propustná pro většinu látek.(Základní složkou BS u bakterií je peptidoglykan).

2. CYTOPLAZMA = základní hmota vyplňující buňku zevnitř. Je to viskózní roztok, který obsahuje vodu, bílkoviny a další rozpuštěné látky. V cytosolu jsou umístěny všechny buněčné organely a zároveň je místem, kde probíhají různé metabolické reakce jako disimilační proces fermentace (= kvašení).

3. RIBOZOMY = drobné kulovité organely (nadmolekulární komplex), které jsou pozorovatelné elektronovým mikroskopem. Jsou složeny z 2 podjednotek – malá a velká, obě obsahují ribozomální rRNA a molekulami bílkovin. V těchto částicích probíhá tvorba bílkovin. V prokaryotické buňce jsou ribozomy umístěny volně v cytoplazmě.

4. NUKLEOID = jaderná hmota- do kruhu stočená dvoušroubovice molekuly DNA na bílkovinném nosiči. Je jediným chromozomem, v buňce je poskládaná do smyček. Tato genetická informace není do okolí ničím ohraničena. Nazývána také jako „nepravé jádro“

5. U mnoha prokaryotických buněk můžeme najít také různé pomocné obaly (př. u bakterií slizové pouzdro tzv. kapsula, které chrání bakterii před viry a protilátkami), dále pohybové organely (př. bičíky- bakterie, které nemají stejné složení jako u eukaryotické buňky, je to tenké dlouhé bílkovinné vlákno – dle postavení: monotricha, peritricha, lofotricha, amfitricha/ či nepohyblivé organely fimbrie), dále také zásobní částice (krystalky solí atd.), mnoho bakterií kromě chromozomu může obsahovat PLAZMIDY (malé do kružnice uzavřené molekuly DNA, obsahující doplňkovou genetickou informaci, která je však postradatelná)