ČESKÝ JAZYK A KOMUNIKACE PRO 4. ROČNÍK

Č e s k ý   j a z y k   a   k o m u n i k a c e   4  | 6 

/2/  

VYBRANÉ PROBLÉMY ZE SKLADBY  

/2.1/ VALENCE A ZÁKLADOVÁ VĚTNÁ STRUKTURA  

   Každý složitější celek – tedy i věta – se skládá z menších či větších částí. Nedostatek ně-
čeho podstatného způsobuje, že celek buď nefunguje vůbec, nebo jen s obtížemi a nedo-
statečně. Při následujících výkladech mějme na paměti, že jádrem věty je sloveso v určitém 
tvaru (verbum finitum).  
 
VALENCE  
   Valence je schopnost slovesa (a některých substantiv a adjektiv) vázat na sebe významo-
vě těsně určitý počet výrazů. Jinými slovy k vytvoření správné české věty je zapotřebí dopl-
nit  určitý  tvar  slovesa  v přísudku  dalšími  slovy,  která  rozliší  účastníky  dějů,  stavů,  změn, 
příp. další okolnosti.  
 
ZÁKLADOVÁ VĚTNÁ STRUKTURA 
   Základová větná struktura (ZVS) je minimální významově úplná (celistvá) a mluvnicky 
správná větná konstrukce; tvoří ji přísudkové sloveso v určitém tvaru a výrazy, jež na sebe 
toto sloveso významově těsně váže a jimž určuje podobu, resp. tvar. 
 
  Z hlediska valenčního vztahu rozlišujeme i větné členy.  Základové větné členy vstupují 
do  valenčního  vztahu  se  slovesem  a  společně  tak  vytvářejí  základovou  větnou  strukturu 
(podmět,  předmět,  příslovečné  určení).  Mezi  obligatorní  (nutné)  základové  větné  členy 
patří tedy přísudkové sloveso a ty členy, jejichž valenční pozice musí být v dané větě obsa-
zena,  aby  věta  dávala  smysl  a  byla  mluvnicky  správná  (Pavel  všechno  svedl  na  sestru.  – 
Kdybychom vypustili všechno a na, vznikla by zcela jiná věta.).  
   Nezákladové větné členy nepatří k valenčnímu potenciálu přísudkového slovesa, a ne-
účastní se tedy výstavby základové větné struktury (např. přívlastek ve větě  Petr všechno 
svedl  na  mladší  sestru  nebo  příslovečné  určení  ve  větě  Petr  všechno  prohnaně  svedl  na 
mladší sestru.).  
 
   Příklad:2