Periodická soustava prvků a její zákonitosti, anorganické názvosloví

• typicky český název, zcela odlišný od mezinárodního, např železo (Ferrum)

• počeštěné názvy, např chlor (Chlorum)

• název zcela totožný s latinským, např palladium

CHEMICKÉ SLOUČENINY

• chemické sloučeniny označujeme chemickými vzorci a chemickými názvy

Chemické vzorce

• skládají se ze značek prvků, indexů a dalších pomocných znaků (pomlček, závorek), existují různé typy vzorců:

• STECHIOMETRICKÝ (empirický) vzorec – vyjadřuje, ze kterých prvků se sloučenina skládá a v jakých poměrech jsou prvky ve sloučeninách zastoupené, např peroxid vodíku HO, dusitan amonný NH2O

• MOLEKULOVÝ (souhrnný, sumární) vzorec – udává skutečný počet atomů v jednotlivých molekulách, např peroxid vodíku H2O2, dusitan amonný N2H4O2

• FUNKČNÍ (racionální) vzorec – udává charakteristické funkční skupiny atomů, dusitan amonný NH4NO2

• STRUKTURNÍ (konstituční) vzorec – udává pořadí a způsob navzájem sloučených atomů v molekule, peroxid vodíku H-O-O-H

• STRUKTURNÍ ELEKTRONOVÝ vzorec – ukazuje uspořádání valenčních elektronů v atomu, iontu nebo molekule (jednotlivé elektrony se značí tečkami, elektronový pár čárkou a vazebný elektronový pár čárkou mezi značkami sloučených atomů), např molekulu chloru můžeme zapsat:

• GEOMETRICKÝ (konfigurační) vzorec – vyjadřuje prostorové uspořádání atomů nebo iontů v molekule, např:

Chemické názvy

• RACIONÁLNÍ (systematické) – tvorba se řídí přesně stanovenými pravidly a lze z nich jednoduše odvodit příslušný vzorec, a tím i kvalitativní a kvantitativní složení sloučeniny, české chemické názvy tvoří:

• podstatné jméno – udává druh chemické sloučeniny a je odvozeno od elektronegativnější části, tj aniontu nebo atomu se záporným oxidačním číslem, např. hydroxid

• přídavné jméno – odpovídá elektropozitivnější části sloučeniny, tj. kationtu nebo atomu s kladným oxidačním číslem, např. sodný

• TRIVIÁLNÍ – nemají s chemickými názvy žádnou souvislost, mají většinou historický původ, např. voda, amoniak

Oxidační číslo

• je na něm založeno názvosloví anorganických sloučenin

• oxidační číslo prvku ve sloučenině je rovno náboji, který by atom prvku získal při úplné polarizaci všech svých vazeb v molekule nebo inotu

• náboj získáme, jestliže elektrony v každé vazbě přidělíme elektronegativnějšímu z vazebných partnerů

• oxidační číslo je rovno nábojovému číslu, což je počet skutečných nebo myšlených elementárních nábojů

• pravidla pro určování oxidačního čísla atomu:

• označuje se římskou číslicí, nahoře vpravo

• hodnota kladná i záporná

• volné atomy a atomy v molekulách prvků mají oxidační číslo rovno 0, např Cl02

• součet ox. čísel všech atomů v molekule je roven 0, u vícejaderných iontů je součet roven celkovému náboji ionti

• ox. číslo jednoatomového iontu je rovno jeho náboji (ox. číslo AlIII, náboj Al3+)

• vodík má vždy ox. číslo I, kromě iontových hydridů (sloučeniny vodíku s kovy 1. a 2. skupiny), kde má ox. číslo –I

• kyslík má vždy –II, kromě peroxidů, kde má –I, a difluoridu kyslíku, kde má ox. číslo II, existuje také sloučenina difluorid dikyslíku, kde má kyslík ox. číslo I

• fluor vždy –I

• hliník vždy III

• kovy 1. skupiny vždy I

• kovy 2. skupiny vždy II