Krysař

Ale také krysař probděl noc. Měl pocit, že když usne, někdo ho o něco okrade. Krysař šel na zahradu, chvíli tam stojí a najednou někoho v dáli vidí přicházet, určitě to musel být občan z Hammeln. Byl to dlouhý Kristián.

Stáli proti sobě, Kristián vražedně koukal na krysaře, jeho pěst se bezděčně sevřela. Krysař však Kristiánovým očím klidně unikal a vůbec nic ho nemohlo rozhodit. Kristián na krysaře uhazuje s tím, že je v cizí zahradě. Ten mu však vysvětluje, že je tam, kde cítí krysy, že ve městě je jich ještě mnoho, pouze se staly ostýchavějšími. Krysař pohledem přeměřil zahradu, domek i Kristiána a pomalými a vážnými kroky odchází. Kristián jen nechápavě hleděl, chtěl toho ještě mnoho říct, ale krysař byl již vzdálený.

Krysař odchází z města Hammeln.

Krysař se vracel do Hammeln. Neklid ho odtud vypudil, ale mnohem dotěrněji ho tam vracel. Po cestě mu Kristián posměšně přál mnoho štěstí. Krysař je neklidný, bojí se, aby to do Hammeln stihl, než zavřou brány. Prošel mnoho zemí a mnoho měst a k žádnému, které jednou opustil nebyl pouzen tak neodolatelnou mocí. Chce se vzbouřit a vzbouří se: zůstane spát venku, před městem na měkké trávě. Sice tak učiní, ale země ho začíná pálit a neklid se stupňuje, je poražen a vstává. Říká si, že má ještě nevyřízené účty s Froschem, Strummem a dlouhým Kristiánem. Krysař se vrací do brány města Hammeln, ještě je otevřeno. Občané sice spí, ale mohli by být probuzeni kvůli něčemu málo příjemnému, takto uvažuje krysař.

Od poslední návštěvy krysaře u „U žíznivého člověka“ uběhlo několik dní a lidé už zapomněli. Krysař nevěděl, co ho teď k hostinci táhne, i přesto, že slíbil, že už tam víckrát nevkročí. Šel, až se ocitl na náměstí před chrámem svaté Trojice, na chrámu mezi chrliči, byl ďábel s posměšnou hlavou a cynickou grimasou. Krysařovi se zdálo, jako by se mu ďábel smál a radil, aby šel. Krysař rozuměl, že má jít do hostince.

„U Žíznivého člověka“ bylo pusto. Bylo to proto, že přišel cizinec v černém plášti, jehož jméno nikdo neznal, ale byl cítit sírou. Hosté se pomalu vytráceli, a tak v hostinci cizinec zůstal sám. Krysař vešel do hostince a rovnou si přisedl k tomu neznámému cizince. Cizinec mu povídá, že je magister Faustus z Wittenberka, muž, kterému On slouží. Krysař se ho ptá, co mu chce. Prý jsou bratři a přišel mu podat ruce. Krysař se brání, že žádné bratry nemá, že krysař je sám. Faustus mu slibuje, že mu vše poví, krysařovi vštěpuje, že má navíc. Říká, že on neprodal duši, ale srdce. Krysař vybuchuje, že nechce nic kupovat ani prodávat. Faustus mu ukazuje, jak mění kočku na tygra, ukazuje mu palác kalifirů a Alhambru, Černou Lízu mění na krásnou Helenu. To vše jen v očích Faustuse, krysař nic takého nevidí. Faustus říká, že krysařovi vadí jeho srdce. Povídá, že je ho škoda, že je to více než jeho rodný bratr a krysaře lituje. Poté Faustus zmizí.