Petiška Eduard_Staré řecké báje a pověsti_pohádky, báje a pověsti

psaná veršem nebo prózou, vystupují v ní bohové, polobozi i bájní hrdinové (nezřídka s různými obludami)

podává lidový výklad o věci nebo jevu, která(ý) člověka nabádá k zamyšlení a není samozřejmá(ý)

odráží se v ní touhy, potřeby a obavy jednotlivce i kolektivu

lidé v bájích vyjadřují svoje představy o původu světa a vzniku života na Zemi, o přírodních úkazech (bouřka, duha, původ řek…), o pozemském a posmrtném životě, o životě bohů atd.

zpravidla místně a časově určena, často obsahuje odkaz na původní božstvo konkrétní kultury

jednotlivé báje jsou spjaty s určitým národem (např. Řeky) nebo etnikem (např. Židy, křesťany, indiány aj.)

soustavy národních bájí/mýtů nazýváme mytologie (bájesloví; řecké, germánské, hebrejské…) – zabývá se studiem mýtů

báje není to samé jako bajka (krátké alegorické vyprávění, většinou s ponaučením)

Pověst

je epický útvar lidové slovesnosti. Běžně se vyskytuje v próze, zvláště v období romantismu se vyskytovala i ve verších. Pověst je chápána jako záznam o reálné události; text obsahuje zmínky o konkrétním místě a době, příp. o historicky doložených osobách (král, císař, poustevník atd.). Některé pověsti obsahují skutečnou historickou dataci událostí a lze je chápat jako pomyslný záznam historické události; skutečným a pravdivým záznamem reálné historické události však nejsou a je třeba je vždy vnímat primárně jako uměleckou fikci.

V základu pověsti je často reálný příběh, avšak díky ústnímu převypravování je toto reálné jádro pozměněno a zároveň je pověst obohacena o rysy fantastické a zapojena do literární tradice - jsou přidány typické motivy či symboly. Pověsti se však na rozdíl od pohádek považují za alespoň částečně pravdivé, navíc nemají nutný šťastný konec (jenž je pro pohádky typický). Pověst je výrazem lidových vědomostí o světě, představ o souvislostech věcí a vztahů, pověrečných představ i básnivé fantazie. Lidské společenství prostřednictvím tohoto vztahu hledá své místo ve světě, ve společnosti, v historii.

Náměty a motivy pověstí patří z valné části k mezinárodnímu vypravěčskému fondu a počet hlubinných (abstraktních) příběhů (tzv. archetypů), které pověsti zpracovávají, je omezen; konkrétních pověstí však samozřejmě je veliké množství (některé jsou si však natolik podobné, že se spíše jedná o varianty téže pověsti než o různé texty). Proto si nelze představovat vznik pověstí jen jako prvotní zprávu o události, kterou potom lidové podání postupně vyzdobuje fantastickými výklady a podrobnostmi.

Pověst má výchovný akcent a přináší různá mravní ponaučení.

Druhy pověstí

1. místní - vztahují se ke konkrétnímu místu, popisují, případně odhalují tajemství vybrané lokality.