DOBA NÁRODNÍHO OBROZENÍ

V omezené míře se prosazuje knihkupecká reklama a propagace. Knihkupci vydávali seznamy titulů, které měli na skladě, rozdávali katalogy a „ediční plány” nakladatelů a někdy inzerovali v novinách. Povolená inzerce byla pouze v úředních Pražských českých a německých novinách, resp. v příloze Oznamovatel čili Inteligentblatt. Roku 1845 se pražské grémium rozhodlo inzerovat společně, hlavní podíl za tuto reklamu platili nakladatelé, menší část knihkupci. V těchto inzerátech byly vždy uváděny adresy všech knihkupců, přičemž byl uplatňován princip rotace, to znamená, že na prvním místě se objevila pokaždé jiná adresa, pořadí se vždy o jedno místo posunulo.

Vedle knihkupců se snažili rozšiřovat literaturu další buditelé, jako např. Antonín Jaroslav Puchmajer, který okolo sebe sdružil významné básníky té doby do tzv. první novočeské školy básníků. Tento spolek vydával a rozšiřoval hlavně almanachy poezie. Karel Slavoj Amerling, český přírodovědec, lékař a pedagog založil v Praze vzdělávací ústav Budeč, pod jehož hlavičkou vydával a šířil vědeckou literaturu. Odběrateli vědecké literatury, která se jinak těžko prodávala, měli být tzv. „stálci”, tedy stálí zákazníci, u nichž Amerling předpokládal, že jich shromáždí 300 až 350 a každý z nich odebere ročně asi za 5 zlatých. Tyto předpoklady se bohužel nenaplnily a spolek se po sedmi letech živoření rozpadl.

Veřejné knihovny a svépomocné čtenářské spolky byly alternativou k živnostensky provozovaným půjčovnám knih a rozvíjely se především po roce 1799, kdy byly půjčovny úředně zrušeny a udržovaly se pouze jako živnosti pokoutní až do roku 1811, kdy byla jejich činnost opět povolena. Knihovny hrály nejenom v této době významnou roli v dějinách české knihy, literatury a jazyka.

V období národního obrození se setkáváme s mnoha skvělými osobnostmi, z nichž mnoho vyniká i v oblasti nakladatelství a knihkupectví.

Václav Matěj Kramerius

Na přední místo - nejen v chronologické posloupnosti - se ve výčtu významných knihkupců a nakladatelů řadí Václav Matěj Kramerius, jehož činnost spadá do počátků obrozeneckých aktivit. Narodil se 9. února 1759 v Klatovech, vystudoval filozofii a práva, posléze se věnoval studiu jazyka. To mu vyneslo místo korektora u významného sběratele českých knih Jana z Neuberka. Neuberkova bibliofilská činnost pravděpodobně probudila i v Krameriovi lásku ke knihám. Roku 1786 se stal redaktorem Schönfeldovských c.k. poštovských novin. Jan Nepomuk Ferdinand Schönfeld vytvořil ve své době jednu z největších „publikačních“ firem. Kromě vydavatelství vlastnil též tiskárnu a nakladatelství, kde vydával i osvícenské spisy. Firma byla úspěšná, nicméně její majitel si vysloužil negativní popularitu podnikatele bezohledného a velmi dravého. Snad i tato skutečnost vedla Krameria, který zde redigoval i jiné české spisy, aby zahájil vlastní publikační činnost. V roce 1789 redakci opustil, aby v červnu téhož roku oznámil, že bude vydávat vlastní noviny. První číslo vyšlo již 1. července 1789 pod názvem Pražské poštovské noviny. Na nátlak jeho bývalého zaměstnavatele zemské gubernium (správní politický a hospodářský úřad) zakázalo Krameriovi tento název používat. Vydavatel je proto přejmenoval na Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny. Ty v době své největší slávy dosahovaly až 1400 odběratelů, kdežto Schönfeldovy noviny ztrácely čtenáře stále více. Konkurenční vydavatel se snažil všemožně úpadku zabránit, opět využil gubernia, které roku 1799 Krameriovi zakázalo uveřejňovat úřední zprávy a inzerci, nicméně roku 1800 už nebyl posílán poštou ani jeden výtisk Schönfeldových novin. Ač je Kramerius právem považován za zakladatele českého novinářství, slávu a nesmrtelnost mu přineslo teprve založení České expedice, nakladatelství a knihkupectví, kde rozvinul své schopnosti v plné šíři. Vydával kalendáře, poučné, zábavné a dobrodružné lidové knížky, cestopisy a další publikace, z nichž některé (Letopisy trojanské, Nový kalendář tolerancí) dosáhly několika vydání. Sám překládal a přepracovával různé, většinou německé náměty rytířské, loupežnické a strašidelné (Cesta do Arábie, Čarodějnice Megera, Mladší Robinson), které mají v jeho zpracování podstatně vyšší literární úroveň. Pro vydání připravoval i původní lidovou četbu (o Bruncvíkovi) a kromě toho i divadelní hry. V roce 1795 převzal v Dominikánské ulici na Starém městě pražském Hrabovu tiskárnu a přestěhoval sem celý podnik. V těchto letech věhlas České expedice rostl a rychle se šířil do všech českých krajů, kupci k němu přijížděli ze všech koutů, zejména před svatojánskou a svatováclavskou poutí se obchody hýbaly.Ve všech větších městech Čech i Moravy postupem času začali působit jeho jednatelé. Objednávky tak mohly být rychle vyřizovány, i když pojem rychlosti je relativní vzhledem k tomu, že se pohybujeme v éře dostavníků. Za svého života vyprodukoval Kramerius více než 80 titulů, určených většinou lidovým vrstvám, čemuž odpovídala i nízká cena. Některé knihy vydal ve dvojím provedení: vedle laciného vydání ještě kvalitnější výtisky na lepším papíře a v nákladnější vazbě, někdy s ilustracemi. Krameriova působnost sahala až na Slovensko. Do komisního prodeje přijímal knihy vydávané v Bratislavě, ve Skalici i jinde, a naopak českými knihami zásobil slovenský trh. Česká expedice byla nejen „komerčním centrem”, ale i střediskem literátů, zejména básnické družiny puchmajerovců a dalších umělců a vlastenců. Kramerius zemřel 22. března 1808 v poměrně mladém věku 49 let, ale přesto se zařadil po bok Jiřího Melantricha z Aventina a Daniela Adama z Veleslavína a stal se jedním z největších a nejvýznamnějších českých nakladatelů a knihkupců.