DOBA NÁRODNÍHO OBROZENÍ

V roce 1763 byla ve Frankfurtu nad Mohanem založena Jednota německých knihkupců, ve níž se sdružovali i němečtí knihkupci působící v Praze, později, když byla jednota přemístěna do Lipska, spolupracovali s ní - zatím bez vlastní stavovské organizace - i čeští knihkupci.

Velkou brzdou obchodu s knihami byla poměrně tvrdá cenzura za Marie Terezie. Zvláště při dovozu knih z ciziny si musel knihkupec počkat 2-4 měsíce, než byla zásilka důkladně prozkoumána a povolena. Často se stávalo, že především mnoho knih vědeckých bylo shledáno závadnými a na trh se vůbec nedostaly. Knihkupci museli mít neustále seznam, které knihy mají na skladě, a zvláštní komise prováděly kontroly o skladbě sortimentu. Když si někdo (nikoliv knihkupec) objednal knihu z ciziny, většinou z Lipska nebo Berlína, pro vlastní potřebu, dostal ji poštou obratem bez jakýchkoliv průtahů způsobených cenzurním přezkoumáváním. Za Marie Terezie byl předsedou cenzurní komise hrabě František Xaver Věžník, nazývaný „tatíček pedantů a metla vědeckého bádání”, na jehož nátlak byl např. v roce 1780 zakázán tisk Dobrovského sborníku Böhmische und Mahrische literatur. V této době byly prováděny prohlídky knihkupectví a zabavované knihy „slavnostně” páleny na Zelený čtvrtek. Situace se poněkud zlepšila, když Josef II. cenzuru roku 1781 omezil a dovoz knih se dokonce obešel bez veškerého dozoru. Teprve za jeho panování vyšlo nařízení, aby zrekvírované knihy byly shromažďovány v Klementinské knihovně. Tento stav trval jen do roku 1790, kdy se na trůně usadil Leopold II. Zastánce a ochránce Josefových reforem se ocitnul ve složité mezinárodněpolitické situaci. Ještě téhož roku vydal, ve snaze předejít událostem, které se odehrávaly ve Francii, daleko přísnější cenzurní předpisy, než byly za Marie Terezie. Cenzura a průtahy s ní spojené vedly opět ke stagnaci knižního trhu, proto se 8 pražských, vesměs německých knihkupců obrátilo v listopadu 1790 na státní správu s protestem a zároveň návrhem, jak cenzurní řízení uspořádat tak, aby nebyl znemožňován obchod s knihami. Vyřízení se dočkali až po neuvěřitelných 16 letech, za vlády Františka I. Poměrné uvolnění za dob Josefa II. vystřídal tuhý režim za panování Ferdinanda I., řečeného Dobrotivý, jemuž slabé duševní dispozice neumožňovaly fakticky vládnout, a rozhodování se ujala tzv. státní konference v čele s F. Kolowratem a především Clemensem Lotharem Metternichem, jimž sloužili pražští cenzoři. Z nich svou horlivostí zřejmě nejvíce vynikali Němeček a Cimrman, na jejichž běsnění je v listech našich buditelů mnoho stížností a nářků. Cenzura podnítila vznik „exilové literatury”, dovážející se tajně na naše území.

Závazných pravidel se knihkupci dočkali 18. března 1806, když byl vydán knihkupecký patent. K němu byl připojen řád pro knihkupce a nakladatele, který mimo jiné obsahoval tyto body: