DOBA NÁRODNÍHO OBROZENÍ

„§ 1 pro zřízení knihkupectví zapotřebí povolení zemského úřadu

§ 2 knihkupectví možno zřizovati pouze v hlavních městech a sídlech krajských úřadů

§ 3 povolována (knihkupectví) jsou podle potřeby a místa, nemají být rozmnožována, spíše snižována

§ 4 povolení prodeje se vztahuje na publikace nové i antikvární, tuzemské i zahraniční

§ 5 antikváři smějí obchodovat jen s antikvariátem, musejí mít úplné seznamy a prodané označovat hvězdičkou

§ 6 oprávnění jen fyzickým osobám, smrtí oprávnění zaniká

§ 7 vdovy mohou dále vésti jen se způsobilým vedoucím, případně může vésti dále syn, má – li odborné

schopnosti, ovšem po úředním schválení

§ 8 povolení nelze současně se závodem a zbožím prodat, nový majitel musí mít nové povolení.

§ 9 nikdo nesmí prodávat knihy kromě výsadních knihkupců a antikvářů, jen v sídle krajských úřadů, není-li

tam knihkupec, může zemský úřad povolit knihtiskaři nebo knihaři komisní obchod

§ 10 výjimkou mohou tiskaři prodávat spisy vlastního nákladu

§ 11 spisovatelé mohou spis vydaný vlastním nákladem prodávat ve svém bytě

§ 12 knihy v dražbách je povoleno prodávati každému

§ 13 knihařům dovoleno prodávat knihy pro školy normální, pro gymnasia, modlitby a kalendáře

§ 14 obchodníci uměleckými předměty mohou prodávat jen také publikace, kde obraz, mědirytina nebo mapy

rozsahem převyšují text

§ 15 cizozemcům není dovoleno navštěvovat trhy

§ 16 podomní obchod a kolportáž knih zakázány

§ 17 patisk přísně zakázán

§ 18 závaznost censurních předpisů pro vydávání a prodávání knih“

Jak je z výše citovaného textu zřejmé, řád spíše než aby upravoval pravidla, byl souborem omezení a restrikcí. Současně však vyšel ještě řád pro grémia knihkupců a antikvářů, který dbá více o kvalitu a dobrou úroveň knihkupectví a knihkupeckého stavu jako takového. Mimo jiné obsahuje:

• každý knihkupec a antikvář musí být vyučen

• učební doba nejméně 3 roky, nejdéle 6 let

• za učně nesmí být přijat nikdo, kdo neovládá latinu, nebo dvě nové řeči, v nichž se knihy nejvíce píší a vydávají

• kdo se uchází o koncesi, musí kromě zachovalosti prokázat, že po vyučení pracoval nejméně 2 léta jako pomocník

• kdo chce otevřít knihkupectví, musí prokázat potřebné jmění

(v hlavním městě 10 000 zlatých, v jiných městech 4 000 zlatých,

antikváři 4 000 zlatých, respektive 2 000 zlatých )

• výsadním knihkupcům a antikvářům je ponecháno dohodnouti se

s personálem o odměně a době pracovní

- spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli urovnává předseda grémia.

Ani jeden z těchto předpisů však neřešil otázku autorského práva a honorářů. Říkalo se, že nakladatel i autor přinášejí oběť zájmům národa. Nakladatelé si však položením této „oběti” také zajišťovali hmotný zisk, i když se zdá, že tato živnost k přílišnému zbohatnutí nevedla. Někteří nakladatelé, jako Pospíšil, Spurný nebo Neuretter, honoráře platili, avšak zdaleka ne každému, vždycky a za každé dílo. Vyplacení honoráře záleželo čistě na dohodě autora s nakladatelem. Na druhé straně někteří autoři dokonce honorář vůbec nepožadovali. Za všechny hovoří příklad Josefa Dobrovského, který pokud nějaký honorář obdržel, věnoval ho na dobročinné účely.