RUKOPISNÁ KNIHA STŘEDOVĚKU

Výzdoba knih se v průběhu středověku měnila a vyvíjela, obecně však platí, že v tomto období ochabuje zájem o lidskou postavu, o tělo jako o nositele výrazu. Antická kalokagathiá už dávno neplatí, krásná těla sportovců se ve výtvarném umění uplatní až v době renesance. K tomuto odklonu od antických vzorů dochází v 7. až 11. století, kdy se hlavním výtvarným prvkem stává ornament, napodobující dobová umělecká řemesla, která s ornamentem pracují v kovu, ve dřevě i v kosti. Ornamentika se vyznačuje přesnou geometrií a propracovaností, nejčastější jsou vegetativní a živočišné motivy. Figurální výjevy se stávají součástí stylizovaných ornamentálních obrazců, v nichž je lidská podoba znázorňovaných postav až kdesi v druhém plánu, zcela pohlcena touto dekorativní soustavou. Figurální výzdoba se omezuje na zpodobňování Ježíše Krista, evangelistů a dalších světců. Propracovanost a řád ornamentiky se uplatňuje od 7. století v Itálii a franckých dílnách, v 8. století rovněž v Irsku a anglosaských literárních památkách. Abstraktní ornamentika, která se ve výtvarném umění vyvíjí už od pravěku, dosáhla mnohotvárných složitostí, srovnatelných s orientální ornamentikou, ba i lepších. Nejlepší ukázkou této propracovanosti je evangeliář z Durrow a Kelsu, užívající plošný dekorativní ornament náležející do irské dekorativní školy. První úpadek ornamentiky zaznamenáváme nejdříve ve francké říši v souvislosti s karolínskou renesancí, která hledá ideály (i výtvarné) v období antiky. Na karolínskou renesanci navazuje na německém území tzv. otonská renesance, nazvaná podle nejčastějšího jména tehdejších vládců. V klášterech vznikají nové písařské a malířské školy; nechávají se inspirovat pozdní antikou, byzantským uměním a starokřesťanskými předlohami, tedy uměleckou tvorbou křesťanské antiky. Jednou z nejvýznamnějších dílen tvořících v tomto rázu je Palácová škola, která vznikla s dalšími na dolním toku Rýna. Z této doby se zachovalo několik významných památek, například evangeliář Karla Velikého, ze 2. poloviny 9. století evangeliář z knihovny Metropolitní kapituly na Pražském hradě. Za vlády Karla IV. dostal novou vnější úpravu, když byl svázán do nádherné vazby s deskou ze slonoviny zlacenou pláty a ozdobenou drahokamy. V duchu otonské renesance vzniká v 10. století Strahovský evangeliář, opatřený sametovou vazbou, emailovými terči, křišťály, drahokamy, plastikami, medailony a krucifixem. Nejbohatším a umělecky nejhodnotnějším kodexem ještě románského období je Vyšehradský kodex, jenž se bohatým výtvarným doprovodem a ornamentikou inspiroval v řezenské knižní malbě.

Zájem o ilustraci vede ke vzniku zcela nového ilustračního žánru, příbuzného písařské práci – k perokresbě. Touto novou technikou se ilustrují nejenom díla liturgická, jako třeba žaltáře a nejrůznější duchovní knihy, ale i naučná literatura, poezie a filozofická díla oblíbených autorů. Jedním z nich je např. Boëthius - křesťan a zároveň obdivovatel antické vzdělanosti, jehož díla byla po několik staletí v latinské Evropě jediným pramenem poznávání antické filozofie. Velké oblibě se těšil jeho spis Filosofie utišitelkou. Rovněž dílo Aurelia Clemense Prudentia, římského, latinsky píšícího básníka a filozofa, známé pod názvem Psychomachie, pojednávající o zápasu křesťanských ctností s pohanskými hříchy, bylo doprovozeno perokresebnými ilustracemi. Pro zvýšení výtvarného efektu se perokresby namnoze kolorují pestrými barvami.