RUKOPISNÁ KNIHA STŘEDOVĚKU

Od poloviny 12. století dostává vzhled knihy gotický charakter. Namísto románských kresebných iniciál a celostránkových obrazů se začínají uplatňovat drobné obrázky, které jsou součástí gotických iniciál, v nichž převažují figurální, zvířecí a symbolické náměty. Během gotiky nastupuje nový typ knihy, takzvaná biblia picta neboli obrázková bible, kde si ilustrace vyměnila úlohu s textem. Dosah tohoto nového žánru byl dvojí, za prvé se otevřel obrovský prostor pro iluminační umění a za druhé s biblí, respektive s jejími fragmenty, se mohli seznámit i lidé negramotní. Významnými zástupci tohoto obrázkového žánru jsou Žaltář královny Marie; českou provenienci zastupuje Velislavova bible, která byla zhotovena kolem roku 1350 pro člena dvorské kanceláře Velislava. Obsahovala 747 obrazů a výjevů z bible, z legend o svatém Václavovi a dalších námětů. Pro Velislavovu bibli je charakteristická perokresba, místy kolorovaná pestrými barvami.

Gotická iluminace prošla v rámci svého zdokonalování vývojem, který se vyznačoval s postupujícím časem především snahou o prostorovost. Mělký prostor se iluminátoři snažili prohloubit včleněním nejrůznějších prvků do ilustrace, jako jsou skály, stavby a figury. Tyto výtvarné prvky nahrazovaly neznalost perspektivy. Celková kompozice díky nim působila méně ploše. Nové literární útvary (veršované romány, rytířská poezie atp.) přinášejí nové náměty pro gotickou ilustraci, nicméně forma se mění jen pomalu. Nejběžnějším výtvarným doprovodem je stále iniciála, především s figurálními motivy, nebo též drolérie - figurální kompozice nejčastěji fantastických bytostí a zvířat, uplatňující se v žertovných a mravoličných žánrech. Během gotiky lze vysledovat snahu o stále realističtější výtvarný projev. Forma a podoba výzdoby rukopisných knih se v podstatě nemění a zůstává stejná až do 15. století, kdy jsou ručně psané kodexy nahrazeny dokumenty tištěnými.

Kláštery jakožto nositelé středověké knižní kultury

Po rozpadu antického světa se kultura načas dostala do ústraní. Jenom díky klášterům, které se jako jediné zabývaly knihami, můžeme dnes hovořit o klasickém fondu antických autorů. Kdyby se právě tam, v těchto stáncích křesťanské víry, nepěstovala starověká kultura a neshromažďovaly a neopisovaly řecké a latinské knihy, nic bychom o nich dnes asi nevěděli, protože by se žádné nedochovaly.

Primární funkcí křesťanských klášterů je prostřednictvím řeholníků sloužit Bohu, šířit věrouku, v modlitbách rozjímat o Kristu a svým asketickým životem příkladně naplňovat jeho ideály, bez ohledu na řeholní řád, který v klášteře přetrvává.

První kláštery vznikaly již na samém úsvitě středověku, avšak základní kámen ke stavbě evropských klášterních knihoven a vlastně jediných knihoven raného středověku položil roku 540 Flavius Magnus Aurelius Cassiodorus, když se vzdal politických funkcí v ostrogótské říši a založil klášter Vivarium v Kalábrii, jehož se stal představeným. Protože mnichům nařídil studia, zvláště antických učenců, musel zajistit pro tuto činnost materiální zázemí v podobě knihovny, jejíž stopy po zničení kláštera takřka mizí. Snad jen část byla zachráněna převozem do Říma. Benedikt z Nursie, později známý jako svatý Benedikt, se zasloužil o západní mnišství sepsáním vzorové řehole Regula a založením kláštera Monte Cassino v italském kraji Lazio okolo roku 529. Klášter byl i s knihovnou zničen Langobardy asi po 50 letech své existence. Mniši se uchýlili do Říma, kde pokračovali ve studiích v Lateránské papežské knihovně.