RUKOPISNÁ KNIHA STŘEDOVĚKU

Středověké psací nástroje jsou především olůvko, plnící funkci dnešní tužky, jímž si písaři linkují stránky před zaznamenáváním vlastního textu, a pro psaní se používá pero ze seříznutého rákosu, častěji však z husího nebo jiného brku. Inkoust je vyráběn nejvíce z duběnek a zelené skalice.

Písmo středověkých kodexů v podstatě kopíruje vývoj, tak jak byl popsán ve druhé kapitole. Celou západní Evropu ve středověku zcela ovládla latinka a později se posunula dále na východ i do dalších oblastí na celém světě. Nejdříve to byla její raná forma, tedy unciála, kterou se píše od 2. století. První písemné památky v tomto znakovém systému se dochovaly ze století třetího. Unciála, které se také říká knižní písmo křesťanství, se používá od 4. do 9. století, polounciála, tedy přechodový tvar unciály, kapitála a kapitální kurzíva ve století 7. až 8. V této době se také souběžně užívají národní písma, aby všechna společně i s unciálou byla potlačena a postupně nahrazena v 9. století karolínskou minuskulí. V 11. století je latinka rozšířena o další tři písmena (U, W, J ) a její vývoj je z hlediska sémantického ukončen, kdežto její syntaktická, tedy vnější neboli formální podoba se vyvíjí do dnešních dnů. Začátkem 12. století - v období gotiky - se jak v architektuře, tak i v písmu začíná uplatňovat výrazný prvek – lom. V architektuře je to lomený oblouk; v té době užívaná karolínská minuskule rovněž dostává lomený tvar. Ve 14. století vzniká gotiko-antikva napodobující karolínskou minuskuli. Na německém území vznikají nové tvary písem, takzvaná písma gotická, z nichž nejvýraznější jsou fraktura a švabach. Význam gotického písma je z našeho pohledu dvojí: za prvé tato písma přejal ve svých počátcích knihtisk a za druhé staré česky psané literární památky jsou zaznamenávány právě ve švabachu a fraktuře, která se pro psaní i v tištěné podobě užívá na našem území až do 19. století. Vznik literatury v národních jazycích má za následek to, že latinka, ve své původní podobě užívaná pouze pro zaznamenávání latiny, potřebuje mnoho úprav a modifikací pro záznam jednotlivých jazyků. Takřka žádné změny nepotřebovala angličtina, která je prakticky bez znamének, menší počet změn zaznamenala francouzština, italština a španělština, oproti tomu slovanské jazyky používající latinku musely provést nejvíce zásahů a doplnit latinku o velké množství diakritických znamének a spřežek.

Žánry středověkých knih se omezují na několik témat a lze je rozdělit zhruba do tří skupin. První a nejpočetnější jsou knihy liturgické, další skupinu tvoří knihy studijní a konečně poslední knihy zábavné a poučné.

Do kategorie liturgických knih spadá breviář, modlitební kniha na celý rok. Její součástí bývá žaltář neboli kniha žalmů, kancionál, zpěvník náboženských, zejména kostelních písní, misál, kniha obsahující texty ke mši a především evengelistář a evangeliář, tedy knihy obsahující výňatky nebo celá evangelia. Vyprávějí o životě a učení Ježíše Krista, zaznamenaném evangelisy Matoušem, Markem, Lukášem a Janem. Do žánru studijních knih, jenž se zpočátku uplatňuje pouze v omezené míře a více se rozvíjí především se vznikem univerzit a světské vzdělanosti, spadají zvláště knihy právnické, lékařské, filozofické a teologické. Vedle liturgických, prvořadě hagiografických námětů se začíná žánrová pestrost rozšiřovat o díla soudobé literatury: veršované romány, rytířskou poezii, historická díla. K žánru zábavných a poučných knih můžeme přiřadit široké spektrum literatury od kratičkých básní až po rozsáhlé eposy.