Elektro-luminiscenční diody - Ročníková práce z elektrotechnologie

Požadavky kladené na luminiscenční látky

Nízký tlak par luminoforu a možnost dobrého odplynění.

Ve vakuu nelze použít luminoforů, které se v něm rozkládají, nebo těch, které jeví tak vysoký tlak par, že se trvale nedosáhne dostatečně vysokého vakua. v obrazovkách by to vedlo k otrávení kysličníkových katod a k nepřípustnému zmenšení volné dráhy elektronů, nehledě k tvorbě iontů, které při dopadu na stínítko zmenšují jeho luminiscenční schopnost. v zářivkách by se opět znečistil obsah plynu, což by mělo neúnosné následky na zapalovací napětí a životnost zářivky. Ze všech těchto důvodů nelze použít pro elektronky organických luminiscenčních látek.

Také se musí dbát na normální odplynění luminiscenčních látek. Pro velký vnější a vnitřní povrch stínítka je obsah adsorbovaného plynu poměrně velký. Odplynění se musí provést velice pečlivě. Někdy zůstává při teplotách přípustných pro odplynění ještě část plynu absorbována luminiscenční látkou a musí se v provozu odstranit tzv. pohlcovačem - getrem

Chemická a mechanická netečnost při zpracování

Mnohé luminiscenční látky se na vzduchu rozkládají tím, že přijímají vodu. Zvláště citlivé na vlhkost jsou selenidy a dále sulfid hořečnatý.

Při výrobě stínítek se vyžaduje vhodná velikost částeček luminiscenční látky. Tomuto požadavku lze snadno vyhovět mletím luminiscenční látky v achátové třecí misce, nebo v kulovém mlýně. Při tom se však zmenšuje světelná účinnost luminiscenční látky tím, že se poškodí nebo změní napětí v mřížkové struktuře krystalitů. Zvláště citlivé jsou po této stránce tvrdé luminofory, získané tvrdými tavicími přísadami, např. fluoridem vápenatým. Jako tvrdé tavicí přísady se označují látky, které vedou k tvorbě tvrdých slinutin a které nelze vyloužit vodou. U luminiscenčních látek z jemného prášku se proto máme pokud možno vyvarovat tvrdých tavidel. Z technických luminiscenčních látek jsou zvláště citlivé sulfidy, které se proto nesmějí mlít děle než 8 hodin. Sulfid zinečnato-kademnatý aktivovaný mědí ztrácí dokonce největší část své luminiscence již po 6 hodinách mletí. Měně citlivé na mechanické rozmělnění jsou luminiscenční hmoty z čisté látky (např. wolframany) a křemičitany zinečnaté. Mohou se proto déle mlít. Křemičitany zinečnato-berylnaté vykazují někdy dokonce vzrůst své luminiscenční svítivost, protože zmenšení částeček v rozmezí mezi 20-2 um se fluorescence zvětšuje. Zdá se, že zde jde o povrchový jev.

U mnoha luminiscenčních látek lze dosáhnout vhodné velikosti částeček bez mletí již pří žíhání a krystalizaci, takže se zmenšení citlivosti mletím můžeme vyhnout. Např. směsi sulfidu zinečnatého a zinečnato-kademnatého mohou vykrystalovat bez mletí ve velikosti částeček 15-20um, to je velikost zrn, která se docela dobře hodí k rozprašování. Někdy se daří rozmělňovat krystaly také tím, že se po žíhání, které je nutné k aktivaci téměř každé luminiscenční látky, vloží ještě horký preparát do studené vody. Při tom se právě velikost zrna zmenší, aniž však dojde k podstatnému zmenšení luminiscenční schopnosti. Ostatně zmenšení svítivosti mletím lze odstranit ohřátím svítivé látky na 300-400 °C. Někdy stačí již ohřátí na 100°C.