Česká literatura období humanismu a renesance
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Česká literatura období humanismu a renesance
(asi 70. léta 15. století – 20. léta 17. století)
V českých zemích se rozvinul spíše humanismus, a přitom se musel vyrovnávat se zvláštností českých poměrů: vlivem husitství totiž u nás na jedné straně existovala tradice reformního hnutí a soužití (byť konfliktní) různých vyznání; na druhé straně však došlo k přerušení slibného kulturního vývoje doby Karla IV. a k zpřetrhání přímých kulturních vazeb mezi českými a ostatními zeměmi západního křesťanství. (Právě díky Karlovi IV. první kontakty – jeho přítel F. Petrarca navštívil Prahu.)
Pronikání humanismu od pol. 15. stol. ovlivnil Ital Eneáš Silvius Piccolimini (papežský vyslanec v Praze, pozdější papež Pius II.), známý dnes u nás spíše jako odpůrce husitů, ale ve své latinsky psané České historii uvedl, že „každá česká selka zná bibli lépe než italský kněz“ (což bylo přínosem husitské doby).
Podle humanistické zásady „ad fontes“ se pořizují nové překlady bible, které měly obrovský význam pro rozvoj národního jazyka i literatury (nejen u nás, ale i jinde často daly základ spisovné normě národního jazyka).
Pražská univerzita novým proudům nepřála (v důsledku Kutnohorského dekretu 1409 ztratila nadlouho mezinárodní ráz a prestiž, byla v izolaci), proto nadaní studenti odcházejí za vzděláním často do ciziny, hl. do Itálie. Humanismus omezen zpočátku jen na učenecké kroužky – katolíci z řad šlechty a duchovenstva, píší latinsky, italské vzdělání, kontakty v Evropě. Posléze proniká i mezi vzdělance měšťanského původu – utrakvisté, studovali v Německu, píší česky. Proto v českém humanismu lze rozlišit 2 proudy:
Latinský (mezinárodní) – napodobuje antické vzory, proto úsilí o klasickou (ciceronskou) latinu, menší vliv doma, větší ohlas v Evropě; i když také se snaží ovlivnit domácí dění;
Český (národní) – snaží se dokázat, že čeština se vyrovná latině (dokáže vyjádřit to, co latina), proto překlady a snaha prosazovat a tříbit češtinu; literaturu pojímá prakticky, především jako prostředek poznání, směřuje k vytvoření naučné literatury v češtině. A protože tento proud byl pro rozšíření humanismu u nás rozhodující, má literatura tohoto období celkově většinou naukový, vzdělávací ráz, řeší společenské, veřejné otázky, tj. snaží se o nábožensko-výchovné působení, propagaci politických názorů apod., estetická funkce ustupuje do pozadí (ne však dokonalost formy, ta je považována za samozřejmou). Hlavní oporou humanistické vzdělanosti se postupně stává jednota bratrská. Oba proudy se doplňovaly, často i prolínaly, nestojí proti sobě, latina měla vliv na rozkvět češtiny.
V českém prostředí došlo tedy ke svébytnému prolnutí humanismu a reformace.
Literatura v plném smyslu renesanční (se zaměřením na individualitu, s oslavou pozemských radostí, s renesanční chutí do života, zábavná) se u nás objevuje jen vzácně: