Česká literatura období humanismu a renesance

Listové do nebe (1619)-fiktivní dopisy chudých i bohatých Kristovi, ten je nabádá ke smíru (z těch dopisů patrná kritika sociální nespravedlnosti)

Truchlivý (1923, později rozšířeno)-tíživé pocity z třicetileté války, pobělohorské situace - bezvýchodné, zklamání, beznaděj

Labyrint světa a ráj srdce (1631)

– umělecky nejvýraznější, nejvyspělejší, typická barokní alegorická skladba, próza, i když má básnický ráz, nelze jednoznačně zařadit, každé zařazení přesahuje, zamýšlena jako náb.- fil. traktát, ale ve výsledku dílo navýsost beletristické (umělecké):

- děj má dramatičnost, dynamičnost (rušný děj, konflikty)

- využívá napětí, kontrastu, hyperboly (např. poutník vidí svět v křivém zrcadle, které zveličuje a ukazuje pouze nedostatky světa), poměrně ostré satiry s prvky grotesky (při prohlížení světa v 1. části, groteskní například popis vojáků – lidská tvář, svinské činy)

- Jazyk- pestrý, citově bohatý, nezapře básníka a výmluvného kazatele, využívá různých vrstev slovní zásoby (např. jiná řeč soudců v soukromí a na veřejnosti), přísloví, biblické citáty, nezvyklé výrazy, hromadění synonym a antonym, libozvučnost (matení a motání, vřesk a třesk, pijí a blijí, rádce zrádce, vůdce svůdce)

- Styl – názorný, srozumitelný, i když (pod vlivem latiny) užívá složitá souvětí, např. tzv. humanistická perioda (=soustava vět spojených do dvoudílného souvětí – předvětí a závětí = jádro výpovědi, odděleno středníkem či dvojtečkou).

- Forma díla tedy téměř dokonalá, přitom každému přístupná, každý pochopí, i když jde o závažné, hluboké myšlenky (lze říci o celém díle). (Srovnatelný ve 20.století s K.Čapkem.)

- Dílo velmi inspirující, dodnes aktuální touhou pochopit pravý stav věcí (lidskou zvídavostí), přeloženo do desítek jazyků, novodobé dramatizace (např. v divadle Husa na provázku). Srovnatelné s jinými „poutěmi“ - Dante, Cervantes, Milton, Goethe.

- Obsah - Poutník (autor) prochází městem (alegorie světa) jako bludištěm (labyrintem – pojetí pozemského světa jako místa bez řádu, jistoty, bezpečí, tj. bez Boha, nelze v něm totiž Boha a tudíž dobrý řád najít), aby poznal život různých vrstev a mohl si pak vybrat vhodné povolání. Tuto alegorii poutníka pozorujícího svět lze interpretovat jako obraz vzdělance toužícího dobrat se poznání vlastním rozumem. Má (přidávají se k němu) 2 průvodce - Všezvěd Všudybud (alegorie lidské zvídavosti, touhy po poznání) – dává mu uzdu (na krk) = bude tažen touhou po poznání dál a dál, nic mu nebude stačit, a Mámení (alegorie nedokonalosti lidského poznání z důvodu pohodlnosti, přizpůsobivosti, zvyku přijímat bez uvažování názory) – nasazuje mu brýle, které mají zkreslovat skutečnost (růžové brýle), brýle mámení. Poutník se však nedá zmást, nepodařilo se to – brýle nasazeny křivě, zpod nich vidí svět v pravé podobě (ale jakoby v křivém zrcadle, které zveličuje a ukazuje pouze nedostatky – hyperbola). Pozoruje lidi, kteří nosí masky (mění si je) touží po snadném zisku a pohodlném životě. Pozoruje různá povolání (řemeslník, učenec, vojáky, soudce…), nikde ale nenachází štěstí a spravedlnost. Všude jen podvod a klam, násilí a bezpráví, zlořád a hřích (i na hradě královny Moudrosti – někteří jí říkají Marnost). V takovém (falešném) světě nenachází uspokojení, chce z něj utéci, ještě se jde podívat, jak vypadá smrt (když ten život tak hrůzně), také se zděsí a prosí boha (je-li) o smilování. Na Kristovu výzvu pak tedy v zoufalství „labyrint světa“ opouští a uchyluje se do „ráje svého srdce“ (tj. do samoty vlastního nitra), kde nachází jedinou jistotu a útěchu – Boha, víru a tím i klid, vyrovnání, harmonii. Našel tak (jediné) východisko, ve kterém vidí záchranu (spásu) pro sebe i lidstvo (v hluboké, osobní, opravdové víře v Boha). Tj. jen v srdci najde Boha, v labyrintu světa nelze – namířeno proti formalismu víry ve světě, vyzývá k osobní, hlubší víře. Poutníkovi pomohl (i celému lidstvu by pomohl) osobní vztah a přístup k Bohu – našel útěchu. Zatímco prohlížení chaotického světa je rušné, dramatické, konfliktní, setkání s Bohem se odehrává v atmosféře harmonie. Renesanční, téměř faustovská touha (poznat a prozkoumat svět) ústí v beznaděj a rozum ustupuje citu a víře – plně v duchu baroka – barokního vyznění.