Česká literatura období humanismu a renesance

Kroniky dvě o založení země české - jde o nový překlad Piccolominiho kroniky (název Česká historie) a nové vydání české kroniky Martina Kuthena (kališnické hledisko, věcná).

Cestopisná literatura - funkce nauková, ale i popularizační a zábavná, snaží se naplňovat humanistickou myšlenku, že máme poznávat cizí země proto, abychom nabytými zkušenostmi obohatili domácí prostředí:

Oldřich Prefát z Vlkanova – Cesta z Prahy do Benátek a odtud po moři až do Palestiny – reprezentativní dílo, poutavé, názorné.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – vysoce vzdělaný příslušník staré šlechty, renesanční osobnost, všestranný umělec, Putování aneb Cesta z království Českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté … do Egypta – vynikající cestopis, vlastní ilustrace a hudební skladba, kterou složil u Sv. hrobu, vypravování poznamenáno učeností autora.

Václav Vratislav z Mitrovic – Příhody – zážitky z diplomatické mise do Turecka (i vězněn), prostší styl, charakter osobních záznamů, pamětí.

Česká literatura v období baroka – v době pobělohorské

(20. léta 17. století – 70. léta 18. století)

Baroko u nás je (bohužel) vytrvale spojováno jen s představou úpadku (tj. s politickými, náboženskými, sociálními problémy jako důsledek porážky na Bílé hoře – ztráta české státnosti, rekatolizace, útisk národnostní, sociální i kulturní). Přispěl k tomu silně román Aloise Jiráska Temno – označení doba temna pro období od Bílé hory do národního obrození silně zakořenilo (a bylo využito a zneužito marxistickou literární historií). České baroko je však třeba vnímat v širších souvislostech, se všemi klady i zápory, jako každou jinou epochu. Tedy i jako dobu ohromného kulturního rozmachu - české barokní výtvarné umění a architektura patří k evropskému vrcholu, úspěšně se rozvíjí i hudba. Ani česká barokní literatura nepředstavuje jen úpadek, nýbrž zrodila i díla vysoké umělecké hodnoty, a to v exulantském i domácím proudu.

Literaturu doby pobělohorské dělíme tradičně na exulantskou a domácí, v domácí ještě rozlišujeme oficiální a neoficiální, neoficiální představuje tvorba lidová a pololidová. Tyto proudy nebyly izolované, ovlivňovaly se. V marxistické literární historii však byly hodnoceny z ideologického hlediska: Domácí katolicky zaměřená literatura byla automaticky spojována s náboženským útlakem, prosazováním katolictví a hodnocena jako nečeská, prohabsburská, protilidová, tj. špatná. Tvorba lidová a pololidová, nábožensky méně vyhraněná, byla chápána jako nekatolická a hodnocena dobře. Nejvíce ceněna byla jako protikatolická a protihabsburská literatura exulantů. Takováto zideologizovaná hlediska jsou špatná, nevypovídají o umělecké hodnotě děl, v povědomí lidí však bohužel přetrvávají, podobně jako spojení baroko – doba temna.