Divadlo a dramatická tvorba 19. století - maturita

c) hry historické – patří k vrcholu tvorby, vyslovuje se v nich k současnosti, stávají se politickým programem konce 40. let. Kutnohorští havíři – velké sociální drama, aktualizace historické látky, reagoval na bídu dělníků a dělnické bouře v předvečer revoluce 1848. Jan Hus, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Žižka z Trocnova.

d) veselohry – Fidlovačka aneb žádný hněv a Žádná rvačka – poprvé zde zazněla píseň Kde domov můj (slepý houslista Mareš) – hudba F. Škroup, fidlovačka je označení pro ševcovskou zábavu. Tato veselohra měla premiéru v Kajetánském divadle a sklidila nepříznivou kritiku… Paní Marjána, matka pluku.

M á j o v c i

Vítězslav Hálek (1835 – 1874) – básník, prozaik, dramatik, novinář. Narodil se v Dolínku u Mělníka, rodiče se živili jako nájemníci hospod. Studoval na Akademickém gymnáziu (ředitelem V. K. Klicpera) jako Neruda, rodiče ho chtěli dát na kněze, on ale nechtěl, nedokončil vysokoškolské filozofické studium. Zanedlouho se rozhodl se stát spisovatelem, horlivě pracoval v různých oblastech kulturního života. V jeho tvorbě převládaly optimistické tóny a snaha harmonizovat vztahy mezi lidmi. Jeho tvorba měla úspěch, protože odpovídala náladám a citům tehdejší doby. Psal do Národních listů, Květů, aktivní člen výboru Umělecké besedy. Finančně velmi dobře zajištěn (vzal si bohatou ženu Dorotku Horáčkovou – velká láska). Byl pohledný, vysoký, černovlasý, nosil bradku, velmi společenský, uměl se bavit, spokojený. Podnikl větší cesty po Tatrách a potom na východ přes Cařihrad do Malé Asie. Oceňován již za života, náhlá smrt, na pohřbu se ozvalo, že umírá největší český básník (básně byly spíše povídánky, vyprchaly bez hlubšího odkazu). 1894 – tzv. boje o Hálka – nastupující generace říká, že Neruda byl lepší. Hálkova dramatická tvorba nedosáhla významu jeho básnické či prozaické tvorby. Záviš z Falkenštejna, Sergius Catilina, Carevič Alexej, Král Rudolf, Král Vukašín – z dob hrdinných srbských bojů, touto hrou byla roku 1861 zahájena činnost Prozatímního divadla.

Jan Neruda (1834 – 1891) – básník, prozaik, novinář, dramatik, literární a divadelní kritik, tvůrce fejetonu = literárně-publicistický útvar, nepříliš rozsáhlý článek, zaměřený na společnost, kulturu, aktuální dění, psaný lehkým zábavným slohem, využití ironie a satiry. Fejetonů napsal více než 2 000, podepisoval se pod ně značkou Δ. Narozen v bývalých kasárnách, žil v domu U Dvou Slunců na Malé Straně. Na Akademickém gymnáziu se seznamuje s V. Hálkem. Po maturitě se zapsal na práva, později filozofii, studium nedokončil. Učil jako výpomocný učitel na reálce (žákem J. Arbes), než přešel trvale k žurnalistice – redaktor Národních listů, Květů, spolu s Hálkem vzkřísil Lumír. Účastnil se spolkového dění v Umělecké besedě… První láskou Anna Holinová. Největší vliv jako žena na něj měla vdaná Karolína Světlá – velká láska, psali si – samotná korespondence je uměleckým dílem (kdyby by se scházeli, byli by spatřeni → skandál), žádný sex (1858 – 62). Dovedla jej na cestu, ukázala mu, jak psát, odhadla jeho povahu, vlastnosti, pomohla mu. Muž K. Světlé našel její dopisy → musela s Nerudou přerušit kontakt, už se potom nikdy neviděli. Další lásky – Terezie Macháčková – dcera továrníka (měl pivovary), psali si, ve 22 letech se však nakazila tuberkulózou a zemřela, její dvojče to těžce neslo → smrt; Anna Tichá – jednou přijela do Prahy na prázdniny, poznala se tam s Nerudou, zasnoubili se, ten za ní přijel do jižních Čech, kde dostal zánět žil – uvědomil si, že je starý, vrátil ji prstýnek… Potom už moc žen neměl, rozhodně však nežil jako mnich, občas ho navštívila nějaká ta milenka. Hodně cestoval – Balkán, Egypt, Německo. Podílel se na formování demokratického křídla mladočeské strany. Do Nerudovy tvorby se promítalo jeho dětství, odbojné pocity chudého a přitom společensky deklasovaného umělce. Poslední léta svého života se po zlomenině nohy obtížně pohyboval, trpěl četnými chorobami. V dramatu nebyl příliš úspěšný – Ženich z hladu, Prodaná láska, Francesca di Rimini.