Generace 90. let 19. století v české literatuře - Česká moderna a buřiči

Nové zpěvy – čít 3 s.32 - v duchu civilismu (oslava velkoměsta, techniky, vynálezů), nejde

o obrat od přírody (v předcházející sbírce) k civilizaci, obojí tvoří celek světa, viděno

v souladu, nestaví to proti sobě

- další fáze tvorby viz. 20. stol.

Petr Bezruč (1867-1958)

- vlastním jménem Vladimír Vašek (syn Antonína Vaška – boje o RKZ)

- bývá řazen k buřičům, i když stojí v ústraní mimo básnické skupiny

- narozen v Opavě, ale život spojen i s Brnem – pracoval zde jako poštovní úředník, slezský kraj však důkladně poznal a přijal za svůj; byl to člověk nesmírně plachý až podivínský a přecitlivělý, žil v ústraní, neměl literární tvorbu jako životní poslání, jeho básně vznikly náhle, z náhlé potřeby, pak se víceméně odmlčel – „autor jedné knihy“ Slezské písně – čít 3 s.35 - jediná sbírka; spjata se slezským regionem; autor se staví do pozice barda slezského lidu (bard – původně keltský národní pěvec, přeneseně mluvčí někoho), bojuje za jeho národní a sociální potřeby a zájmy; přitom jeho vlastní osoba není důležitá, proto zůstává v anonymitě a užívá pseudonym, básně vycházely nejprve (1899) v časopise Čas, po „odhalení“ autora posléze i jako sbírka (1909), několikrát ji rozšiřoval a upravoval; úspěch byl veliký, ale Bezruč chtěl žít nadále skrytě a nenápadně, vyhýbal se veřejnému i občanskému životu, tyto rozpory mezi životem a dílem dodnes vyvolávají spekulace o autorství jeho básní; z další tvorby stojí za zmínku delší báseň Stužkonoska modrá (1930) – odráží jeho životní smutek i zahořklost a rozčarování z poměrů v mladém českosloven. státě.

Charakteristika poezie (lyrika i epika):

– útočná, vzdorná, burcující, úderná (to se líbilo komunistům → dle nich byl revolucionář); vizionářská (věštecká), dramatická, působivá, naléhavá -hlavně balady – zobrazují jedince dohnané k sebevraždě, tragické vyústění vyplývá ze sociálních problémů (Maryčka Magdónova) nebo ze sociálních i národnostních (Kantor Halfar)

- většina básní má sociální a národnostní tématiku, v menší míře intimní, důležitější než osobní bolest je pro Bezruče sociální a národnostní útlak a bída rodného kraje

- silný cit pro spravedlnost, silně vnímá veškeré křivdy na lidech – citlivá poezie, ale úderná, drsná, verše postaveny na vyhroceném kontrastu, obsahují expresivní až křečovité metafory, apostrofy, nadsázku, vypjaté situace, prudká gesta, zoufalství i zlobu

- realista (kritické dokumentární svědectví o regionu, realistické detaily, konkrétní postavy, skutečné zeměpisné názvy, dialektismy), i když syntetizuje i prvky buditelské tradice (básník jako mluvčí národa) a moderních proudů (individualismus), výrazné jsou rysy symbolismu: symbolickou povahu mají stylizace básníka do podoby barda, škaredého zjevu, věštce (Škaredý zjev, Já), jednoho ze „70000“, dále i horníka (Ostrava, Kovkop), zbojníka (Ondráš), poutníka (Z Ostravy do Těšína), něco společného má s buřiči: sociální kritiku, vyzývavé, místy nenávistné gesto vzpoury, ironii, zreálnění jazyka, písňovost.