Hlavní tendence české poezie po r. 1945

Tvorba pro děti: dětská poezie – sbírka Říkejte si se mnou

Jiří Kolář (1914 – 2002)

• zakládající člen skupiny 42

• básník a výtvarník

• V 50.letech nemohl publikovat a věnoval se malířství (koláže): Ódy a variace, 7 kantát

• Po roce 1945 je ovlivněn anglosaskou poezii, překládá ji.

• V roce 1947 vychází sbírka Dny v roce – básnický deník – tituly básní tvoří data. Největší počet básní jsou variace na Ovidiusovi milostné listy. Nebyla kritikou přijata, autor i sbírka zakázáni (nebyl cítit optimismus).

• 1957 se vrací do literatury sbírkou Mistr Sun o básnickém umění

• v emigraci sbírka Prometheovy játra – báseň Jásající hřbitov.

• Báseň Abeceda osudu

Josef Kainar (1917 – 1971)

• do literatury vstupuje jako básník skupiny 42

• sbírka – Nové mýty – zobrazuje absurditu skutečnosti, mnohdy až nechutnou (báseň Vlak s vězni, b. Stříhali dohola malého chlapečka).

• Po roce 1948 Kainar vstoupil do KSČ, rozešel se se skupinou 42. Stal se redaktorem Brněnské rovnosti – komunistický. Psal poezii angažovanou, napodobuje Majakovského. Sbírka Velká láska, Český sen. Na konci 50.let se Kainar obou sbírek zřekl, jako sbírek totalitních, ve straně zůstal.

• Po roce 1956 se vrací k původní poetice své tvorby sbírka Člověka hořce mám rád

sbírka Lasar a píseň – plná negativní energie, pesimistická, pochmurná. Pan Lasar jde po městě oslovuje lidi a vnáší mezi ně zlo a nedůvěru. V této sbírce se prolíná spisovná a nespisovná vrstva jazyka.

• Vydává poslední sbírku Moje blues

• Kainarovi básně byly zhudebněny, hlavně Mišíkem. S jeho smrtí končí střízlivější, mírnější niť ve svazu českých spisovatelů.

Jan Skácel (1922 – 1989)

• největší český básník 2.pol. 20.století

• - Jeho otec byl učitelem a vydal také jednu sbírku básní. Skácel maturoval na gymnáziu v Brně, za okupace působil jako stavební dělník, potom pracoval jako totálně nasazený v Rakousku. Po osvobození studoval na FFMU češtinu – ruštinu, ale studia nedokončil. Pracoval jako kulturní redaktor v Rovnosti, odkud byl z politických důvodů vyhozen, živil se jako dělník. V letech 1963 – 1969 byl šéfredaktorem Hostu do domu, kde publikoval fejetony s filozoficky pronikavým pohledem i na ty nejprostší životní projevy, knižně vyšly v souborech Jedenáctý bílý kůň a Třináctý bílý kůň. Za normalizace nesměl publikovat. Vymýšlel neologismy.

Přestože vstoupil do literatury v době, kdy byla většina básníků ovlivněna poesií všedního dne, šel svojí vlastní cestou. Ve svém díle se opírá o lidovou moudrost a staré jistoty – lásku, domov, přírodní řád a mravní hodnoty.

Dílo: Kolik příležitostí má růže (1957) – první bás. sbírka, kterou vydal ve 35 letech. Ústředními motivy jsou – ticho, samota, tajemství, pokora, dětství, láska, smrt, strach, tma. Z básní je patrné, že mu záleží na „pravdě“, ne té všeobecné, ale na takové, ke které dojde každý sám a jíž se má držet.