Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Román může připomenout motivy románu R.L.Stevensona Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda (popř. souvislosti s motivy děl: Gogol – Podobizna, Balzac - Šagrénová kůže, Čapek - Věc Makropulos, motiv dvojnictví u E.A. Poea v povídce William Wilson).
Kompozice, jazyk, styl, postavy: Román se skládá z aforistické předmluvy (vyjadřuje a rozvádí Wildovo umělecké krédo) a 20 nepojmenovaných, jen očíslovaných kapitol. Náladové popisy přírody a interiérů, charakteristiky členů vyšší anglické společnosti (mnohdy mají ráz zesměšňující karikatury), mistr dialogů, a jsou často rozsáhlé, autor využívá paradoxů, symbolů, aforismů, duchaplné sentence - zamýšlí se nad životem a smrtí, láskou, uměním, mládím a stářím.
Zdrojem napětí v románu není ani tak sám vnější příběh, ale spíš niterný vývoj hlavního hrdiny: prvotní okouzlení sebou samým se postupně mění v sebeopovržení (obraz se stává nelichotivým zrcadlem všech Dorianových morálních poklesků). Dorianovým „ďábelským rádcem“ (faustovský motiv) je cynický lord Henry (má autobiografické rysy). Pohrdá morálními kategoriemi a společenskými zvyklostmi, utvrzuje Doriana v jeho domnělé výjimečnosti a podněcuje ho k excentrickému chování, má na něj zničující vliv. Zhýralý Henry nemá žádné morální zábrany, v každé společnosti je středem pozornosti, oslňuje hlubokomyslnými úvahami. Basil Hallward je nadaný malíř, je zcela jiný než Henry, uzavřený, je uchvácen Dorianovým vzhledem, naivně si myslí, že sličný Dorian je a vždy bude ztělesněním dobra. Dorian je bohatý sirotek, na začátku stydlivý a nezkažený.
Strašidlo cantervillské – pohádka pro dospělé, parodie na hrůzostrašné romány; zesměšňuje americkou domýšlivost a anglické zvyky a konzervativismus (Američané koupí zámek, Angličané jsou původními majiteli); jde o to, že strašidlo se pokouší strašit, ale nikdo se ho nebojí.
Drama (90. léta): velmi populární jsou jeho konverzační, salonní společenské komedie s groteskními postavami, s duchaplnými vtipnými dialogy, plnými ironie, aforismů, bonmotů, paradoxů a slovních hříček, dialog se rozvíjí sám ze sebe, není prostředkem charakterizace postav; mají společenskokritický podtext, ironizují společenské nešvary, zachycují rub a líc moralizující viktoriánské vyšší společnosti; zápletky s prudkými situačními zvraty. V komediích nelze nic brát vážně, serióznost je předkládána jako výstřednost, naivita jako rafinovanost, vážnost jako směšnost apod.:
Jak je důležité míti Filipa – výmysl fiktivní postavy Filipa pro případné úhybné manévry (alibi) se vymkne z rukou → komické situace
Ideální manžel – představuje ideál ctnosti, mravnosti, manželské harmonie; to skončí v okamžiku, kdy jistá paní vyslídí jeho dávný prohřešek a začne jej vydírat.