Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře

Všechny své básně (84) a 2 sbírky básnických próz vytvořil v krátké době 5 let a velmi mlád (15 – 19 let, 1869-73) a pak se odmlčel. Jedinou sbírku, kterou vydal, posléze zničil: Pobyt (Sezona) v pekle (1873) – básně v próze, děsivě upřímná autobiografie. Soubor básní v próze Iluminace (1883?6) – vydal až Verlaine po jeho smrti.

F.X.Šalda ho ve své eseji nazval „božský rošťák“

Představuje zejména symbolismus; básně staví na bezprostředním osobním zážitku i na fantazii; Jeho verše jsou velmi metaforické (kontrastní metafory), barvité, zvukomalebné;

používá jako jeden z prvních princip asociace → čítankový příklad – báseň Samohlásky (1871) – zvuk každé samohlásky si spojuje s barvou; samohlásky mu připomínají, asociují instinktivně barvy a další skutečnosti, jež jsou v textu bezprostředně vyslovovány (inspiroval Nezvalovu sbírku Abeceda).

V květnu 1871 (než v září přijel do Paříže s básní Opilý koráb) Rimbaud vyložil svou novou básnickou metodu ve dvou slavných dopisech (říká se jim „dopisy vidoucího“, představují zásadní zlom v jeho poetice). V prvním píše svému příteli Izambardovi (mladý profesor rétoriky), že záměrně klesá co nejvíce do bahna, protože chce být básníkem (rozpoznal v sobě básníka – viz: myslí to ve mně; JÁ je někdo jiný; jako když strom/dřevo v sobě objeví housle, stane se houslemi) a k tomu je dle něj nutno učinit se vidoucím, jasnozřivým, a to zase dle něj znamená dospět, proniknout k neznámu. A na tom všem právě systematicky pracuje rozrušováním všech svých smyslů. Proto klesá do bahna, žije co nejzhýraleji, a to znamená (jak to pak rozvádí v druhém dopise jinému mladému básníkovi), že hledá sám sebe, musí se co nejlépe poznat, zkouší na sobě všechny způsoby lásky, utrpení, šílenství, všechny jedy, z nichž si uchovává tresť. To je to rozrušování, které vyvolává opojení i závrať z toho. Jsou to nevýslovná muka, při nichž se stává velkým neduživcem, zločincem, proklatcem – ale také mudrcem, vědoucím, neboť proniká k „neznámu“! (Podobně jako před ním Baudelaire – také se musel dotknout samého dna, když hledal nové, neznámé.) I kdyby přitom zešílel (zdechl) nad neslýchanými a nepojmenovatelnými věcmi, přijdou jiní a začnou na obzorech, kde on se zhroutil. Básník je dle Rimbauda skutečně zloděj ohně, tedy duch prométheovský.

Opilý koráb (1871, v 17 letech, dochována ve Verlainově opisu) – autorova nejslavnější, vrcholná báseň, ukázka jeho tvůrčí originality; patří k základům moderní poezie. Absolutní spontánnost, nezkrotná fantazie, překvapivé pointy, nečekané přechody a popírání hranic literárních konvencí se tu spojují s formální kázní až překvapivou. Tradicionalismus formy a spletitost jazyka vytvářejí vzájemné pnutí, svědčící o tom, že básník stojí na rozmezí dvou epoch, dvou estetik: tradiční a moderní. Modernost spočívá v důrazu na původní ostrost básnického vidění a v systematickém rozrušování smyslů, na které báseň doslova útočí (Rimbaud patří k průkopníkům synestezie, tj. prolínání smyslových počitků). Rozrušováním, rozjitřováním smyslů, experimentováním s vizemi vytváří novou skutečnost (ne opis existujícího světa), sugeruje pocity, představy (jako Baudelaire)