Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře

Kompozice: kompozičně propracovaný celek, připomíná výstavbu dramatu: v rozporu mezi splíny a ideály je tragika člověka – z tohoto světa protikladů může najít vysvobození pouze ve smrti; rozšířené a upravené vydání z r. 1861 obsahuje 126 básní (v posmrtném vydání přibylo dalších 14, dodnes vychází v různých překladech – K. Čapek, Hrubín, Nezval aj. a v různých výborech), rozdělených po vstupní básni (Předmluva) do 6 částí:

1. Splín a ideál – kontrast mezi touhou po ideálu (nedostupném) a pocitem melancholie, protiklady krásy a šerednosti, radosti a smutku, rozkoše a strádání, věrnosti a nevěry, lásky a zklamání apod. Básně: Požehnání (Žehnání) – oslavuje prokletí, jež dopadá na básníka, svou matku zde proměňuje v lítici, která proklíná svého potomka předurčeného k tomu, aby se stal vyvrhelem společnosti; touto básní si zvolil svůj osud – bude vyloučen z počestných domů, obětí Boha a přítelem Satana, stále však bude směřovat k nebi a čistým duším, které tam přebývají. Albatros – analogie údělu ptáka a básníka. Elevace (pohyb vzhůru, výstup, zde vznesení se do výše) – opět o údělu básníka. Vztahy (Souvztažnosti) – sonet, vyjadřuje pocit okouzlení přírodou, v níž je harmonie (vůně, barvy, zvuky odpovídají si) a vznešenost, vnímá přírodu všemi smysly. Majáky – oslavuje umělce různých dob, velikány, jejichž dílo provázely kletby, rouhání, bolest, utrpení apod. Hymna na krásu – oslava Krásy, je věčná, ať přichází z pekla či z nebe, od Satana či od Boha, nebojí se jí, touží po ní, neboť přináší nové možnosti poznání a činí svět krásnějším.

Básně, jež byly inspirovány mulatkou Jeanne, její živočišností, exotičností, bronzovou pletí, černými kadeřemi, plavnou chůzí, vlněním boků, odevzdaností i panovačností, zvráceností, zlověstností, nevyzpytatelností; byla pro něj ztělesněním všech žen (snad kromě matky, v Jeanne miluje ďábla, v matce anděla), její exotičnost, odlišnost mu přináší zvláštní rozkoš: Exotická vůně – vůně ženy jej přenáší ve vzpomínkách, představách do dalekých exotických krajů, kde je harmonie, štěstí, krása, svěžest, upřímnost... podobně Vyzvání na cestu – obrazy exotických dálek, krajů, kde je ovzduší vhodné pro duši – krása, harmonie, řád, klid ...

Ó, já tě zbožňuji (Ach, jak tě miluji) – Ženy jsou dle něj přitažlivé, ale vnitřně chladné, zároveň je zbožňuje i proklíná. Přestože ho i odpuzují, jejich krutost, chlad, nedostupnost ještě zvyšují jejich krásu, přitažlivost, snad tím víc je miluje. Had, který tančí (Tančící had) – představa ženy vtělena do podmanivých obrazů (tančící had – pohyb, chůze; třpytně měnivá zrcátka – pleť; moře s vlnami a vůněmi – vlasy; chladný lesklý skvost – oči; křehká loď – tělo), je jí unesen, opájen. Podobně i V těch šatech s perletí, Krásná loď, Upír – žena-upír „vnikla jako nůž do jeho těla“, šílená i skvělá, proklíná ji, je k ní připoután, i kdyby mu „jed či meč“ pomohly se jí zbavit, on ji zase vzkřísí, je jeho osudem, prokletím. Posmrtná (pohrobní) výčitka – jeho ďábelské, temné krásce, až zemře, vyřkne výčitku její zvrácenosti její hrob, jako by za básníka, neboť hrob a básník si rozumějí. Posedlý – ďábelská žena rozněcuje, způsobuje ďábelskou posedlost. Proměny upírovy – žena-upír se proměňuje – přináší muži rozkoš, vysaje ho, promění se v odpornou slizkou loutku, přináší hrůzu, promění se v trosku kostlivce.