Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře

Sbírka vzbudila obrovské pobouření svou otevřeností a zdánlivým cynismem; Baudelairovi přitom nešlo o žádnou senzaci, svou tvorbu pojímal vážně a to, co bylo soudobou společností chápáno jako odpudivé či provokující, bylo ve skutečnosti výsledkem hlubokého a dlouhého, trpělivého tvůrčího zápasu, jak básnicky uchopit moderní svět. Cítil nutnost umělecky se vyrovnat se soudobou skutečností, nespatřoval v ní jen úpadek, ale začal v ní objevovat krásu, nikým dosud nespatřenou. Podává obraz reality, které vládne nepoetické Zlo, jehož ztvárnění se poezie dosud vyhýbala. (F.X. Šalda: Baudelaire přináší nový celkový pohled na lidský úděl v témže smyslu, jak jej přinesl ve své době Dante.) Objevil pro poezii téma zla. Chce ukázat svět, jak ho vidí, vyznává se z krutých vnitřních zápasů.

I když poezie pro něj není věcí citu (viz Šalda výše), je na ní znát, že on sám musí mít v sobě výjimečnou citlivost, neuhasitelnou žízeň po opojení krásou a životem (často spojenou s exotikou, tam to opojení nalézá), až mučivou obrazotvornost.

Bolest, která pramení z pocitu, že nelze dosáhnout štěstí, je o to krutější, že ve snech a vzpomínkách se záblesky štěstí objevují.

Jako jeden z prvních vystihl nové velkoměstské klima – opuštěnost - nudu uprostřed davů, člověk (v básních lyrický mluvčí) nemůže dosáhnout štěstí a harmonie, z toho pramení bolest a rozčarování. Snad jen ve snech a ve vzpomínkách se objevují záblesky štěstí, ráje lásky, krásy, dětství, exotické přírody (z námořní cesty do Indie), to vše si uchoval ve svém srdci a ve své poezii. O to bolestněji vnímá současnou nepřítomnost harmonie, souladu. „Tady a teď“ je naplněno bezútěšností. Trvalejší útěchu neposkytuje ani tělesná láska. Jedinou oblastí, kde lze objevit harmonii a čistotu, je umění usilující o krásu, dokonalé formy. Když nelze štěstí, krásu a čistotu, jimž přikládá nemalou váhu a pozornost, nalézt v neexistujícím dobru, musíme hledat ve zlých a odporných, v neřesti, utrpení, revoltě.

V reálném světě vládne Nuda (viz Předmluva: Čert tahá za drátky ... ach, je to Nuda, hleď!). Jedinou cestou, jak uniknout ze zajetí Nudy, je vydobýt krásu ze zla, ze vzpoury proti Bohu a spojení se Satanem a z bolesti, která je vyhledávána v prožitcích bídy, neřesti a zmaru. Láska a krása ve světě přetvářky, bezcitnosti a prodejné lásky jsou jen iluzí. V básníkových představách se střídají obrazy nenávisti, pomsty, hniloby, tajuplné hrůzy a neznámého smutku.

Název je oxymóron – spojení představy krásy a zla; chce totiž vytěžit, najít krásu i ve zlu; zlo a ošklivost nezobrazuje proto, že by se tím kochal, ale proto, aby v něm našel krásu (i v blátě, kalu se stále rozpomíná na ryzost a krásu); Básníkovo vidění světa je neustále rozpolceno mezi ideál a splín, touhu a zhnusení, vášeň a zmar, potěšení a zlo; protiklady zvyšují dramatičnost a napětí veršů