Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře

Charakteristika jeho díla:

- Mistrem chladnokrevně vykalkulované psychologické pointy. Nápadité kombinace, imaginace, originalita, precizní analýzy všeho – různých jevů ve světě i duševních stavů lidí.

- Mistrem navozování hrůzy, která nepramenila z existence nadpřirozených sil, ale byla výsledkem rafinované lidské zloby. O to byly hrůzostrašné povídky účinnější.

- Příznačná je záliba v krajnostech, záhadách, fascinace záhrobím, propojování reálného světa se snem, vizí, halucinačními stavy apod.

- V literatuře dle něj nejde o pravdu a mravní ponaučení, nýbrž především o krásu.

- Vytvořil jako první postavu detektiva-amatéra, který řeší záhadné příběhy přísnou logickou úvahou. (jeho Dupin /dypen/ byl předlohou pro Sherlocka Holmese)

- Při tvorbě básní i prózy preferoval racionální přístup k textu. Rozumová úvaha je dle něj daleko důležitější než náhodná inspirace. Nejdříve si stanovil konečný efekt díla a potom konstruoval děj. Chtěl zřejmě dokázat, že tvoří pomocí intelektu, že dílo i jeho účinek jsou výsledkem jeho rafinované racionální úvahy, jak a čím působit na psychiku čtenáře, jaké pocity u něj vyvolat apod. Cítíme z toho i autorovo velké sebevědomí, možná i proto napsal, jak vznikla slavná báseň Havran, aby doložil, že byla plodem jeho intelektu, ne nějaké intuice, náhlého osvícení mysli, záblesku geniality či šílenství, vnuknutí (od Boha či kdoví odkud), možná ten popis vzniku byla mystifikace a báseň tak ve skutečnosti nevznikla. (Jak vznikla skladba Havran – viz Filozofie básnické skladby)

Havran (1845) - lyrickoepická básnická skladba (108 veršů, 18 slok/strof), baladická, ponurá, tajemná báseň; výrazným prvkem je stále se opakující refrén „nevermore“ (nikdy víc), který stupňuje pocit hrůzy a zvýrazňuje beznadějnost z konečnosti lidského života. Samotný příběh je jednoduchý: jedné noci navštíví osamoceného básníka tajemný host. Doufá, že je to jeho milovaná Lenora. Bohužel je to havran, který přiletěl prorokovat ponuré myšlenky a rozsudky. Prorokuje, předpovídá mu, že smrt pro něj nebude vysvobozením, že už nikdy se nesetká se svou láskou a že jeho trápení nikdy neskončí.

Děj podrobněji + interpretace (pocity čtenáře mohou být poněkud odlišné od autorova výkladu v eseji – viz dále): Vždy ve snaze překonat, zahnat své obavy říká si na uklidnění nějaké racionální vysvětlení zvláštních jevů (jako by sám sebe chtěl chlácholit, přesvědčit, že nejde o nic hrozného). Údiv i strach se stále stupňují.

Unavený osamělý básník v horečnatém stavu se pokouší najít útěchu v knihách, neboť stále musí myslet na svou tragickou lásku, vzpomíná na smrt své milé Lenory. Nedaří se mu ovšem soustředit se. Při rozjímání v polospánku o půlnoci ho vyděsí ťukání na dveře. Nejdříve se lekne, pak se ale uklidní a rozhodne se otevřít. Nahlas se omlouvá příchozímu, že neotevřel dřív. Otevře, ale za dveřmi nikdo není. Básníka se zmocňuje strach. Blouzní. Stupňuje se napětí. Myslí si, že klepala jeho zemřelá dívka Lenora. Začne volat její jméno do noci, ale nikdo se neozývá. Vrátí se do pokoje, ale stále se diví a bojí. Když zaslechne nový a silnější zvuk, uklidňuje se úvahou, že ve větru něco padlo na okenici. Otevře okno a do pokoje vletí havran (asi byl původcem hluku) a usedne na sochu Pallady. I když to bylo nečekané, smutného básníka to přiměje k úsměvu (i to, že pták má tak vybrané, vznešené chování) a ptá se, jak se havran jmenuje (opět se uklidňuje slovy, že jistě není havran hrůzy z podsvětí, i když vypadá výhrůžně // nebo přestože je tak opelichaný, sedraný, ošklivý), a v úžasu zjišťuje, že havran umí mluvit, když mu na otázku odpoví už víckrát ne (nevermore). Básník dále pokračuje v duchu ve svých úvahách, uvědomuje si, že je to neuvěřitelné – jak se pták chová, a doufá, říká si (možná trochu sarkasticky, ironicky), že i havran ráno zmizí, když i jiné věci mu osud bere, tj. jeho milou, jeho naděje. Havran opět odpovídá své nevermore (i když nemohl slyšet, co si muž říká v duchu). Muž je tím zaražen a v rozpacích se zase snaží uklidnit se přijatelným vysvětlením odpovědi, a sice že jeho pán byl asi velmi nešťastný ubožák a že od něj havran pochytil jen slovo nevermore (zase je v tom trochu ironie, snaží se zlehčit to). Přesto mu to nedá a přemýšlí, co to nevermore znamená, a přitom si opět uvědomí, že Lenora už tu nikdy nebude. Pak se mu zdá (možná je to halucinace, viz u stínidla houstne světlo od kadidla – Nezvalův překlad, nebo tu se náhle line z dáli vůně jako z katedrály – překlad M. Macka), že se mu zjeví, že k němu přijde anděl s útěchou od Boha, přinese mu úlevu, balzám, nápoj zapomnění, aby se už netrápil pro Lenoru. Avšak i na to havran vnucuje jako odpověď své nevermore. Muž tedy přímo k havranovi (coby k proroku zla, ať je kdokoli) pronese dotaz, zda alespoň ve smrti najde úlevu, vysvobození, tj. dokáže zapomenout na Lenoru a přestane se trýznit tou velkou ztrátou. Po odpovědi nevermore, přestože už asi tuší, že ji dostane znovu, položí poslední otázku, zda se se svou láskou setká alespoň v ráji. Havran opět pronese nevermore. Zoufalý básník už se neudrží, začne na havrana křičet a zoufale se ho tak snaží zahnat, aby ho už netrápil. Havran naposledy zakrákorá nevermore. Závěr vyznívá beznadějně, bezvýchodně. Havran zůstává bez hnutí na Palladě a pozoruje básníka utápějícího se v zoufalství – svého žalu a trýznivých vzpomínek se nikdy nezbaví. Báseň byla mnohokrát přeložena do češtiny, nejznámější a asi nejlepší je překlad V. Nezvala, nejnovější a také dobrý překlad provedl Miroslav Macek (1989); je to velmi náročný text k překladu, Baudelaire tvrdil, že se beze zbytku přeložit nedá. Havran někdy překládán jako Krkavec (anglický výraz raven označuje krkavce, havran se anglicky nazývá rook).