Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře

Život: Jeho rozervaný život má tragický ráz jako jeho poezie. V 7 letech ztratil otce, matku žárlivě miloval, otčíma nenáviděl, neshody s ním, ten ho víceméně za trest a aby ho převychoval na obchodníka, poslal na námořní cestu do Indie (kolem Afriky, mysu Dobré naděje a poznal i ostrovy v Indickém oceánu), ta byla mimořádným zážitkem a stala se obrovským inspiračním zdrojem, po návratu do Paříže se seznámil se svou životní osudovou láskou, byla to krásná mulatka Jeanne Duvalová (narozena na Haiti, herečka, žena z ulice, inspirovala mnohé jeho verše, její básnický obraz se objevuje v básních: Upír, Posmrtná výčitka, Posedlý, Proměny Upírovy aj.), vedl život dobrodruha, krátce pracoval v několika uměleckých časopisech, neustále měl dluhy, experimentoval s hašišem a opiem, v Belgii měl cyklus přednášek; zemřel na těžkou a zákeřnou chorobu, kterou v sobě nosil od mládí, po téměř roční agónii (ochrnutý, ztráta řeči).

Obecná charakteristika: ovlivnil světovou poezii, položil základy moderní poezie. F.X. Šalda ho nazývá velmistrem moderní poezie a přiřazuje k prokletým básníkům. Říká o něm, že „poezie mu není věcí citu, nýbrž intelektu a smyslů. Nalezl umění sugerovat pocity, nálady a dojmy hudbou slov a náznaky symbolů“. Jeho čistá lyrika je tedy plodem racionální úvahy a smyslové vnímavosti, bez osobního citového zaujetí. Tento racionální přístup k tvorbě a smysl pro symbolickou hodnotu věcí (pro jejich tajemný život) v něm probudil Poe.

Hlavní úlohu má představa vtělená v působivý obraz (tak je to také u Rimbauda). Obraznost je dle něj základem všeho a stal se v této oblasti objevitelem nových možností. Užíval překvapivá obrazná pojmenování (zejména metafory), aby podnítil obrazotvornost čtenáře. Zapojil do poezie všechny smysly (vůně, barvy, tóny, …). Probudil obrovskou vnímavost, poezie se stává novým způsobem poznání světa. Porušil dosavadní tabu, nevyhýbá se žádným námětům, objevil pro poezii řadu nových témat a motivů, do té doby opomíjených či tabuizovaných, ve všech nacházel estetické hodnoty. Novost a neobvyklost básní vytváří nové pojetí krásy a pravdivosti, nový estetický ideál: poetizace smrti, zla, zmaru; otevřená, až syrově otřesná výpověď, bohatá obrazotvornost, napětí mezi kontrasty. (Šalda říká, že Baudelaire vytvořil „kult ošklivé krásy“.)

Květy zla (1857, po 15 letech práce) - čít 2 str 145 – životní a vlastně jediné větší dílo, sbírka lyrické poezie; kvůli ní souzen pro urážku náboženství a veřejné morálky, v tomtéž roce jako G. Flaubert za román Paní Bovaryová; ale zatímco Flaubert vyšel od soudního dvora omilostněn, Baudelaire musel po prohraném procesu zaplatit peněžitou pokutu, kniha byla stažena z prodeje a vyřazeno 6 básní (Klenoty, Léthé, Té, která je příliš veselá, Prokleté ženy, Lesbos, Proměny Upírovy). Z dobových kritik: „zvrácenost si podává ruku se sprostotou, a odpornost se páří s hanebností. Nikdy jsme zatím neměli možnost kousat, ba dokonce žvýkat tolik prsů na tak málo stránkách.“ „Paní Bovaryová, tento odporný román, je ve srovnání s Květy zla zbožným počtením.“ Úředníci z ministerstva vnitra, kteří iniciovali trestní stíhání, v ní vidí „rouhačství, vynášení chlípnosti, opěvování lásky mezi ženami, zalíbení v satanismu a sprostotě.“ Baudelairovy názory: „V žádném případě se necítím vinen. Naopak jsem velmi hrdý na to, že jsem napsal knihu, která dýchá hrůzou a úzkostí ze Zla ...“ „Umění nemá nic společného s morálkou. Každý, kdo píše verše proto, aby poučil své současníky, je možná dobrý kazatel, ale určitě špatný básník. Sledoval-li básník mravní cíl, oslabil tím svou básnickou sílu. Tím nechci říci, že poezie nezušlechťuje mravy...“