Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře

Obsah a kompozice: působivá, nespoutaná obraznost také téměř jakoby rozrušuje naše vnímání, chápání, co je hlavní téma. Hlavním tématem nejsou krásy exotických krajů nebo oslava námořnického života, nýbrž bloudění živlem poezie, jedinečná básnická zkušenost, „život“, osud, úděl básníka - básníkovo hledání neznáma (autobiografické rysy), opojení obrazností, fantazií či dokonce možná obraznost sama. (Když to psal, moře neznal, neviděl, až později si naplnil svou touhu vidět moře.)

Důležitý je v básni pohyb, dynamičnost – pohyb korábu v mořských vlnách (symbolický, jako vyjádření neklidnosti básníkova nitra), pohyb jednotlivých básnických obrazů (jako gejzír vybuchují jeden za druhým). Koráb nejprve pluje klidně po proudu, ale záhy se dostává do divokého víru vln (potácí se jako „opilý“), tančí na jejich zpěněných hřbetech, proráží stále hlouběji do nekonečného prostoru, vzdálenost od výchozího místa („domova“) narůstá.

Závěr bývá často poněkud zjednodušeně a nepřesně interpretován takto: „opilý koráb“ nakonec unaven, rezignuje na změnu zaběhnutých stereotypů a zakotví. Utišení, malátnost (vodou opilý vrak) – básníkova touha po návratu, vystřízlivění ze snu + něžná vzpomínka na šťastné dětství. Únava a deziluze, rezignace, vědomí nemožnosti „změnit svět“, ideál se stává iluzí, podlehl realitě. Závrať z „bezesných nocí“ - pak probuzení do dne.

V Opilém korábu může jít o touhu po návratu, po zakotvení, po útočišti, ale ne o rezignaci, vystřízlivění v běžném slova smyslu jako uklidnění, návrat do běžné reality, do stereotypů apod. Jeho touha a stesk po domově je jen bezmocným snem, chvilkovou nostalgií, umocněnou vzpomínkou na dětství. Ve skutečnosti je už Evropa (i dosavadní život, poezie) básníkovi těsná, nestačí mu, neboť podlehl kouzlu vzdálených horizontů (i básnických). Nemůže jinak, i kdyby chtěl, žene ho to stále dál (něco v něm – viz dopisy vidoucího), od vzpoury k další vzpouře, od poznání k dalšímu poznání, od iluze k další iluzi, vždy po poznání iluzornosti, nedostatečnosti nějaké vzpoury, nějakého poznání, nějaké iluze je odvrhne a žene se, utíká dál za dalšími. Je tak vlastně na útěku stále – od matky a jejího světa, z venkova, k poezii, pak ke své představě o poezii (nakonec i od ní), do Paříže, k Verlainovi (utíká s ním, později i od něj), nakonec i od poezie a literatury a umění vůbec k další radikálně změně svého života, která jej zavede až na africkou poušť. Útěk od poezie byl zřejmě výsledkem poznání, že poezie nemá tu sílu transformovat život, jak si představoval. V tomto smyslu by mohlo jít o rezignaci, ale až v roce 1873 v 19 letech, ne v době psaní Opilého korábu.

Rozsáhlá lyrická báseň, v ní plno symbolů, metafor: zběsilá, bouřlivá, dobrodružná plavba po rozbouřeném moři = bloudění živlem poezie, jedinečná básnická zkušenost, „život“, osud, úděl básníka; opilý koráb = lyrický mluvčí, subjekt, sám básník, který se v něm potácí; plavba vyvolává reálné i snové představy; ústřední obraz - zmítající se, ale nespoutaný koráb na moři uvolňuje tok autorových asociací, osvobozuje se jeho bohatá obrazotvornost a fantazie; vytvořil celý řetězec představ, vidin, asociací, metafor; díky tomu můžeme nahlédnout básníkův vnitřní svět; odpoutaný koráb vyplouvá do vln vnitřního dobrodružství, snu, hledání „neznáma“.