Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře

Na počátku Dorian i jeho portrét hýří mládím, krásou a ušlechtilostí. Dorian si chce co nejvíce užít rozkoše, krásy, neřesti; vede nezřízený život, posléze se dopouští i zločinů. Estetická měřítka pro něj znamenají víc než morálka, než život (dokonce i zabije člověka). Stopy toho všeho fyzické i duševní (na těle i na duši) se však neobjevují na něm, ale na obraze (funguje, jako by byl jeho dvojníkem, druhé „já“). Postava na obraze stárne a stává se ošklivou, Dorianův vzhled se nemění. Dorian se chodí na obraz dívat jako do zrcadla, srovnává si to a nakonec ze vzteku, co všechno o něm prozrazuje, obraz probodne. Tím ale zabije sebe a portrét opět září krásou. Dorian se mylně domníval, že zničí obraz a po jeho špatnosti činech nezbude ani stopy, avšak umění je na rozdíl od lidského života nezničitelné (v duchu Wildových postojů), nebo lze také říci, že spravedlnosti neušel (etické vyznění).

Interpretovat román není jednoduché. Nejde jen o napínavý příběh, skrývá hlubší význam. Román vyjadřuje podle autora neřešitelný rozpor mezi prožitkem (krásy, mládí, umění, rozkoše) a morálkou, rozpor mezi krásou a životem. Kdyby chtěl zůstat krásný a ušlechtilý, nesměl by si užívat, nemohl by naplno žít. Odvíjí se tu „dvojnický“ vztah mezi člověkem (fiktivním románovým hrdinou) a jeho portrétem (uměleckým dílem). Wilde prozkoumával vztah mezi životem a uměním - umění nemá sloužit životu, spíš život slouží umění, umění důležitější než život. Odmítal chápat realitu jako inspirátorku umění, umění považoval za „skutečnější“ než skutečnost samu. Jeho román však můžeme vnímat jako doklad, že umění od reality odpoutat nelze.

Na románu můžeme shledat i jisté etické vyznění, zřejmě aniž by to autor chtěl či zamýšlel. I když smysl umění spatřoval v oslavě krásy, nikoli v proklamování morálky, tj. kladl důraz na čistou krásu umění, bez spojení s morálkou, zcela se od morálky odpoutat nelze. Možná je to také tak, že ve svém uměleckém krédu (ve svých aforismech, esejích i v románu) uplatňoval (ať již vědomě či nevědomě) svůj smysl pro hru, nadsázku, paradox, ironii a vtip. Nelze je tedy chápat doslovně a brát beze zbytku. Může to být obdobný problém (situace), jako když např. E. A. Poe či surrealisté nás přesvědčují o svých uměleckých metodách – nejspíš nás popisem svých tvůrčích metod poněkud mystifikují.

Román je sice obrazem dekadentního světa, zároveň ovšem také polemikou s ním, ukazující, že Wildovy provokativní aforismy o umění nelze vnímat bez souvislostí s jeho smyslem pro paradox apod. (viz výše). Fantastický příběh se tak tedy paradoxně dotýká otázek osobní odpovědnosti (nelze uniknout odpovědnosti za své činy), nepodplatitelnosti spravedlnosti („odložení“ stop nemravného chování člověka do obrazu nemůže být definitivní, trvalé, bylo to jen symbolicky, dočasně, jakoby kouzlem splněné nereálné přání).