Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře

Zdechlina (Mrcha, Mršina – různé překlady: Hrubín, Nezval aj.) – je dokladem, ukázkou jeho sžíravé vnitřní pravdivosti a mučivé obrazotvornosti, podává syrově otřesné obrazy rozkladu, hniloby, obrazy mají strhující intenzitu, sugestivnost, i zde „vůně, barvy, tóny odpovídají si“; kontrast - vše za krásného letního rána; analogie - totéž čeká i jeho krásnou milou, její tělo, její krásu; podstata krásy však zůstává zachována – pro Baudelaira není krása pomíjivá, nebojí se, že se vytratí; ví, že ji dokáže uchovat, znova si ji představit, má ji v sobě, v mysli, v srdci, i když ji nevidí; asi proto se nevyhýbá obrazům rozkladu…, které se ostatním zdají morbidní (umí vnímat krásu, asi jen když ji mají před sebou) Po stránce formální – úchvatná dokonalost, protiklady zvyšují dramatičnost a napětí veršů.

Posedlost – obrazy s převahou sluchových vjemů, jde o zvuky děsivé, spojené s negativními představami, ve zvucích lesa, moře a hvězd slyší chroptění, dunění, hřmění, spílání, vzlyk, chrlení, hořký krutý smích, ryk, vření apod., ale lyrický mluvčí hledá temnotu, prázdnotu, v níž se mu zjevují tisíce zmizelých bytostí s pohledy hřejivými, důvěrnými.

2. Pařížské obrazy – obrazy moderního velkoměsta (Rusovlasé žebračce)

3. Víno – pokus o únik do umělého ráje alkoholového opojení, do uměle vyvolaného opojení

4. Květy zla – obrazy ničivé energie, obrazy zmaru a zániku, bolestný pocit s ironií, báseň Epigraf na odsouzenou knihu – míněno jako nápis na jeho Květy zla, oslovuje čtenáře, kteří ho nepochopili

5. Revolta (Vzpoura) – vzdor, marná vzpoura proti Bohu, vzývání Satana a jeho síly, modlitba k Satanovi (Litanie k Satanovi – pojat podobně jako Mefistofeles, tj. skeptický svědek lidského soužení)

6. Smrt – poetizace smrti, ohlašuje konec, zánik, chápaný ovšem jako naděje, příslib něčeho nového; to „něco“ však už nelze vyjádřit slovy. Na konci epilog.

Jazyk a styl: přestože v obsahu je disharmonie (obsah reflektuje disharmonii), forma je harmonická; většinou tradiční – často sonet psaný alexandrínem; důrazem na formální dokonalost se Baudelaire blíží parnasistům (úsilí o formální vybroušenost, o čisté umění, o dosažení krásy), poetikou bolesti a zla navazuje na romantismus, ale romantické umění obrátil naruby, na rozdíl od romantiků neuznává spontánní inspiraci, poezii chápe jako výsledek usilovné intelektuální práce (patrný vliv Poea); symbolismus předjímá tam, kde hledí „za“ reálný svět, kde se za útržky skutečnosti vynořují řetězce symbolických souvislostí (např. báseň Vztahy). Vyjádření bolesti je provázeno, usměrňováno ironií. Protiklady zvyšují dramatičnost a napětí veršů.

Malé básně v próze (1869) – obdobný charakter jako jeho poezie; ukazuje, že poetické vyjádření nemusí být jen veršované, že podstata poetického vyjádření spočívá v básnické vizi, metaforice a obrazech, nikoli v tradičním rytmickém členění, spojeném s rýmem.