Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře

Walt(er) Whitman (1819 – 1892)

Americký básník (z USA), už od 50. let vychází nejznámější sbírka Stébla trávy

Průkopník (předchůdce) civilismu:

– obecně se rozvíjí až počátkem 20. století, oslavuje moderní civilizaci – člověka a jeho práci, vědu, techniku; objevuje novou, neklasickou krásu - velkoměsto, krásu strojů, sloupů apod.

- konkrétně u Whitmana – oslavuje americkou demokracii, její svobodné ovzduší, volnost, rozmanitost a dynamičnost života v ní, techniku, pokrok, společenský vzestup, lidskou práci a činorodost (věří v člověka), přírodu, vesmír i všední věci – vše je v jednotě, tvoří jednotu; jeho pohled je optimistický (oproti evropským básníkům konce století, tímto je zřejmě neovlivnil, až ty pozdější, i když jeho sbírka měla v Evropě úspěch, v USA nejprve zakázána, obviněn z nemravnosti apod. asi kvůli oslavě volného života).

Evropské básníky konce 19. století bezprostředně ovlivnil spíš po stránce formální: ruší tradiční formy a vytváří volný verš (založen na intonaci, nemá rytmické schéma ani rým); přináší možnost přiblížit se přirozenému spádu řeči a hovorové řeči, svobodněji vyjadřovat pocity autora; konkrétně Whitman – vytváří lyrické pásmo dojmů, představ (zdánlivě bez logických spojitostí), často používá zvolání, dlouhé vokály, opakování, pochodovou melodii, to vše působí pateticky, ale vzhledem k obsahu, k novému pojetí krásy je to patos civilní.

PROKLETÍ BÁSNÍCI:

Název pochází od Verlaina, r. 1884 jej použil pro svůj soubor portrétů několika nekonformních francouzských básníků, u nás jsou z nich známí 3 nejvýznamnější: Charles Baudelaire (toho k nim ovšem přiřadil až F.X.Šalda), Jean Artur Rimbaud a sám Paul Verlaine; další pak jsou Mallarmé, Corbier. Dnes k šířeji pojatému pojmu prokletí básníci bývají řazeni i F. Villon a E. A. Poe.

Ve své době nebyli pochopeni, pobuřovali společnost svou tvorbou i životem, vedli bohémský způsob života, ale poezii nesmírně obohatili, inspirovali další generace, otvírali cestu moderní poezii, v jejich poezii plno obrazotvornosti, hudebnosti, smyslovosti (zapojeny všechny smysly), kontrastů - vedle sebe současně pocity zhnusení i okouzlení, přízemnosti i vznešenosti, hrůza i nadšení životem. Radikálně proměnili tvář moderní poezie.

Charles Baudelaire (1821 v Paříži – 1867 v Paříži)

generačně starší; jeden z nejinspirativnějších spisovatelů 19. stol., stojí na hranici mezi romantickou, parnasistní a symbolickou poezií; předchůdce moderních směrů, symbolismu a dekadence, básník, esejista, výtvarný a literární kritik a překladatel. Překládáním Poea (17 let ho překládal a objevil ho tak pro francouzskou poezii) našel cestu k vlastní poezii, přineslo mu to inspiraci, našel v něm spřízněnou duši, své alter ego, nacházel u něj náměty (dokonce i věty), básně a povídky, na které sám myslel, o kterých uvažoval. I v každé mezní situaci svého života nacházel mezi sebou a Poem podobnost (zhýralost, alkoholismus, nouze, satanské halucinace), ale nikdy se s ním nesetkal.