Moderní směry konce 19. století ve světovém umění a literatuře
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Báseň Havran představuje osobité, zcivilněné zpracování námětu, který se často objevuje v lidových i umělých baladách, a sice střet člověka s démonickým světem, se světem mrtvých (viz např. Erbenovy Svatební košile).
Psáno v ich-formě, kompoziční postupy – chronologie, kontrasty, refrén, gradace, pointa, lyrickoepická báseň (příběh + duševní prožívání hrdiny), má rysy balady (lyrickoepická báseň, ponurý děj, tragický konec), má i dramatičnost – dialog básníka a havrana (přímé řeči) druh verše: trochej, střídá délku veršů,
rýmované (nejen na konci veršů, ale i poloveršů, tj. uprostřed verše, např. v 1. strofě: ...maje ...rozjímaje ...polospaní ...znenadání ...zaťukání ...zdání ), použil refrén (= vracející se verš na konci strof) – refrén je krátkého rázu, lyrický a působivost je dána jednotvárností – vybral slovo „nevermore“ (= „nikdy víc“) je emocionální, zesiluje pocit hrůzy z konečnosti lidského života a je zvukomalebné (napodobení zvuku slovy, krákorání havrana pomocí hlásky „r“) a kakofonické (nelibozvučné), to je autorův záměr.
V obsahu i formě četné romantické prvky, jsou patrné i z výkladu básně v eseji – viz níže.
V eseji Filozofie básnické skladby (1846) – (teoretická práce) vysvětluje svou racionální tvůrčí metodu a ukazuje, jak ji užil při vzniku básně Havran. Je ovšem možné, že tato Poeova rekonstrukce vzniku básně je pouze jednou z jeho mystifikací, zároveň je ale i brilantní úvahou o básnické tvorbě. Při psaní tedy prý postupoval přesně krůček po krůčku:
Nejprve si zvolil rozsah; aby docílil nesmírně důležitého účinku, ale přitom dílo nebylo moc dlouhé, což by narušilo jednotnost, ucelenost dojmu, dospěl k délce asi 100 veršů, ve skutečnosti je jich 108.
Pak zvažoval účinek, dojem, kterého bude chtít básní dosáhnout, a zvolil Krásu, která je dle něj zvláštním vzrušením neboli povznesením duše (tj. ne rozumu či srdce, rozum by uspokojila Pravda, srdce by vzrušila Vášeň; obojí do básně také patří, ale není tím hlavním).
Další otázka se týkala tónu, zvolil tón smutku, neboť krása dojímá k slzám, a tak je smutek oprávněný.
Pak hledal nějakou uměleckou dráždivost a zvolil refrén, ale takový, aby byl krátký, dal se snadno myšlenkově obměňovat (užívat pokaždé jinak, pro různé myšlenky), aby byl zvučný a odpovídal tónu smutku. Našel tedy nevermore.
Pro opakování refrénu nevermore zvolil zlověstného havrana (tj. ne člověka, tvora s rozumem), který je schopen „řeči“ a nejlépe odpovídá zamýšlenému tónu.
Pak našel nejsmutnější námět, a sice smrt spojenou s krásou, tedy smrt krásné ženy, a pro tento námět nejvhodnější – ústa truchlícího milence. To pak spojil: havran jednotvárně opakuje jediné slovo jako odpověď na milencovy různé otázky, zpočátku všední, pak stále závažnější, více jitřící bolest. Milenec snad ani moc nevěří, že havran je démon s věšteckou schopností (rozum mu říká, že jen opakuje naučené slovo). Spíš těmi dotazy stupňuje své hoře a zoufalství. Až dospěje k vrcholu.