Počátky realismu v české literatuře

V r. 1850 Národní noviny zakázány. Havlíček se odstěhoval do Kutné Hory, zde vydává poslední časopis Slovan (1850-51) – ve své době jediná opozice vůči vládě, je přísně sledován, Havlíček za své články dvakrát před soudem, vtipně a obratně se hájí – osvobozen, je mu nabídnut slušný plat, pokud bude psát dle vládních představ, odmítl a 1851 sám vydávání Slovanu zastavil.

Vídeňská vláda jej téhož roku deportovala do tyrolského Brixenu – zde nejzávažnější básnické skladby (měl dobré podmínky, co ho ale trápilo, bylo odloučení od vlasti, přátel).1855 návrat do vlasti, o rok později umírá na tuberkulózu. Jeho pohřeb se stal symbolickou protirakouskou manifestací Pražanů.

Satirické básnické dílo – nedá se říci, že Havlíček byl velký básník (jako třeba Mácha nebo Neruda), na jeho básních je nejlepší právě ta satiričnost. Satirického účinku dosahoval pomocí těchto prostředků: ironie, parodie, hyperboly, sarkasmu, groteskna, jazykové a situační komiky. Ve způsobu zpracování často odhaluje něco skrytého, strhává masku. Je to účinný postup, lidé nedovedli prohlédnout záměry představitelů moci, tak je to takhle učí.

Tyrolské elegie

– parodie elegie (=žalozpěvu), stylizace do literární masky vyhnance, který vypráví měsíčku příběh svého odloučení od domova, tedy o zatčení a deportaci, to vše míněno ironicky, parodováno)

Účelem není líčení samotného příběhu a osobních zážitků, ale vyjádření odporu vůči státní zvůli. Skladba je plná ironie (parafráze zatykače), místy přecházející do sarkasmu (při líčení jízdy strmou cestou v průsmyku: když se splašili koně, policajti – „vybídnutí“ podobenstvím o Jonášovi – „kajícně“ z vozu vyskákali a básník sám pokračuje v cestě).

Král Lávra

- motiv z irské pohádky; o králi, který (i když je jinak hodný) dává popravovat své holiče, neboť nechce, aby se prozradilo, že má oslí uši. Ukazuje, jak je nebezpečná hloupost panovníků, obzvlášť v systému absolutní vlády. Tato skladba není tak ostrá a útočná jako druhé dvě. Humor a ironie jsou shovívavé, dobromyslné.

Křest svatého Vladimíra

- nedokončená, nejrozsáhlejší skladba, námět vychází z legendy (z Nestorova letopisu) o tom, jak ruský kníže (zde car)Vladimír dal utopit sochu pohanského boha Peruna, když v Kyjevské Rusi zaváděl křesťanství. Na tom Havlíček vystavěl groteskní příběh, který začíná sporem mezi Vladimírem a Perunem – car považuje boha za svého podřízeného a chce, aby k jeho svátku zahromoval, Perun vulgárně odmítne, je zatčen, souzen, ze trest utopen; bez boha však nelze udržet lid v poslušnosti (nechce platit daně apod.), je nutno nastolit nového, proto je vyhlášen konkurz, uchází se papež, kardinálové, jezuité…navzájem se haní.

Skladba je plná groteskních motivů (situací) – zatčení a souzení boha, ale zejména vyhlášení a konání konkurzu na boha. Využito ke kritice a odsouzení církve i absolutistické vlády – oběma jde jen o ovládání lidu (náboženství je k tomu nástrojem). Absolutní vladař předveden (na rozdíl od Lávry) v celé své odporné podobě – omezený, nadutý. Policie a soudnictví se prezentují tak, aby se ukázalo, že v absolutním státě jsou spíš výsměchem právu a spravedlnosti.