Počátky realismu v české literatuře

V jednom svém aforismu Neruda říká, že „zmařené existence jsou právě oním kvasem, který rozvoj lidský posunuje dál“. A on sám byl takovou zmařenou existencí, pro oficiální veřejnost společenský trosečník, jenž nezakotvil ani v manželství, v redakci byl odkázán na vůli svého šéfa, který ho nedoceňoval, ale neodvážil se dát mu výpověď, neboť nikdo si netroufal zastoupit Nerudu jako fejetonistu.

novinářská činnost

Dnes bychom řekli profesionál na nejvyšší úrovni: texty mají literární hodnotu a autor se představuje jako vnímavý člověk s vynikajícím postřehem. Dokázal vyhmátnout podstatu problému, nechybí mu vtip ani satirický humor. Tvorba novinářská a beletristická je ve vzácné symbióze (podobně u K. Čapka), novinářská nezapře dobrého beletristu a beletristická nezapře dobrého novináře. (Místy ale novinářské duchaplné vtipkování mělo v poezii či próze i neblahý vliv. – Všiml si Šalda.)

Napsal přes 2000 fejetonů (podepisoval trojúhelníkem), v těchto odlehčených, vtipných vypravováních a úvahách reagoval na události všedního i národního a politického života, témata sociální, politická, kulturní, cestopisné črty. Mohl být kritický, nabádavý („dravý“) i zábavný („hravý“); jako by si připravoval čtenáře pro svá náročnější díla literární. Fejetony v novinách (pod čarou) měly úspěch, nejznámější fejetony: Kam s ním, Jazyk mateřský; vydával i soubory fejetonů: Studie, krátké a kratší; Žerty hravé i dravé; Menší cesty; Obrazy z ciziny; Pražské obrázky.

Různí lidé – psychologická studie zajímavých osob, s nimiž se setkal na svých cestách po Evropě.

básnická činnost

- poezie myšlenkově i formálně náročná, složitá, ale srozumitelná, bez přemíry básnických obrazů, „spousta obrazů myšlenku až dusí“ nebo rozmělní, a to Neruda nechce, záleží mu na přesném vyjádření, sdělení myšlenky; tvořil zvolna, těžce, vycházel z úvah, tj. ne spontánně, z náhlé intuice;

- realistický, kritický pohled na svět (žádná idyličnost), odhaluje rozpory, podává nezkreslený obraz, je nesmiřitelný, nesmlouvavý, soudící, pochybovačný, často skeptický a ironický (i sebeironie);

- sklon k reflexivnosti, epičnosti (i v lyrice), nepostrádá vtip, sarkasmus, humor, sociální cítění;

- básnický výraz a jazyk – zhuštěný, strohý, někdy drsný, hořký, ponurý, neuhlazený, explicitní (=výslovně, přímo, jasně řečeno); většinou užívá trochej;

6 sbírek:

Hřbitovní kvítí (1858) – reflexivní a intimní lyrika, celková nálada sbírky je odrazem atmosféry v 50. letech (Bachův absolutismus), převažují v ní pocity hořkosti, zklamání, beznaděje, skepse, častá ironie i sebeironie, také osobní bolest, osamocení (smrt otce, přítele a nenaplněná láska), o smrti mluví jako o „mocnosti věčné proměny“, nikoli jako o absolutním konci; neuhlazenost a drsnost básnického výrazu; přijato nevraživě kritikou i čtenáři; např. básně: Na vršíčku dům stál bláznů, Mezi hroby dva se červi potkali – vtipné, satirické básně.