Počátky realismu v české literatuře

Figurky (poslední) - příběhy, situace spíš úsměvné, humorné, nebo tak alespoň podány (formou zápisník, deník): pan Krumlovský se chystá na advokátskou zkoušku, přestěhuje se na Malou Stranu, aby měl klid a mohl studovat. Ale v domě žijí zajímavé figurky, rozptylují ho, nemůže se soustředit na učení. Např. pan domácí je hypochondr, který vždy odpoledne ztrácí paměť, pan Provazník obtěžuje škodolibými anonymními dopisy atd. Krumlovský bydlí u záletné paní, kvůli ní vyzván na souboj, obstojí, ale odstěhuje se. Protože byl zde nový, nedokázal prohlédnout záměry svých sousedů a neustále se dostával do konfliktů. Svět Malé Strany je otevřený uvnitř (každý o každém všechno ví), ale uzavřený vůči lidem zvenčí.

Hastrman a Doktor Kazisvět – novely s postavami podivínů a podobnou kompozicí: od detailního popisu a charakteristiky postav ke zmínce o počasí, pak vlastní příběh vysvětlující přezdívku, překvapivý závěr a doklad osobního vztahu autora k postavám.

Hastrman – Pan Rybář si svým jménem i zeleným fráčkem vysloužil přezdívku Hastrman. Měl sbírku kamenů, domníval se, že jsou to vzácné drahokamy, pak zjistil, že jsou bezcenné. Chtěl je původně darovat neteři jako velký poklad, teď je zoufalý, že ztratí přízeň svých nejbližších. Vyhazuje kameny z okna, je však ujištěn, že ho mají rádi i bez bohatství a kameny ať nechá pro děti.

Doktor Kazisvět - Podivínský, samotářský, uzavřený doktor Heribert nikdy nikoho nechtěl léčit. Jednou při pohřbu se náhodou sesunula rakev a otevřelo se víko. Heribert uchopil nebožtíkovu ruku, zjistil, že není mrtev, a tak ho zachránil. Tím ovšem zkazil radost dědicům i vdově. Od té doby mu říkali doktor Kazisvět. Byl i obdivován, žádán, ale dál odmítal léčit.

Pan Ryšánek a pan Schlegl – Nejprve Neruda čtenáři představuje malostranský hostinec U Štajniců, ve kterém se odedávna schází vážená společnost; v současnosti to však už nejsou praví Malostraňáci, jsou spíš cizí, vzpomíná na ty z dob svého mládí, které každý Malostraňák dobře znal. Nazývá je malostranským Olympem a postupně některé představuje – pan rada, hrabě, lékař… znal je všechny. Chodili tam i profesoři z gymnázia, a tak si vybavuje, jak byl hrdý na to, když už pak jako vysokoškolák poprvé ke Štajnicům vstoupil. Nejvíce se mu však vryli do srdce dva pánové, kteří spolu U Štajniců pravidelně sedávali jedenáct let u stejného stolu, a přitom na sebe nepromluvili, ani si jeden druhého nevšimli. Byli to dva obchodníci, pan Ryšánek a pan Schlegl. Jejich nepřátelství trvalo celých jedenáct let. Důvodem bylo, že oba milovali stejnou dívku a ta si vzala pana Schlegla, pan Ryšánek se nikdy neoženil. Paní Schleglová po porodu krásné dcerky zemřela. Vypravěč (Neruda) si záměrně vybral své místo v hostinci tak, aby mohl oba muže pohodlně a nenápadně pozorovat, a tak může čtenářům přiblížit jejich vzhled, chování, celkový dojem i detaily. Jednou pan Ryšánek vážně onemocněl (zápal plic) a celý měsíc se U Štajniců neukázal. Když tam po dlouhé době zase vstoupil, pan Schlegl, který se celý měsíc choval nějak jinak, divně, zdálo by se, že má skoro potěšení z Ryšánkovy nemoci, najednou tedy pan Schlegl nabídl panu Ryšánkovi svůj tabák, oba ještě zjevně svádějí nějaký vnitřní boj, chvíli to trvá, mluví spolu, ale nedívají se na sebe, teprve až pan Schlegl projeví, že měl starost o Ryšánkovo zdraví, pomalu se k sobě otočí a pohlédnou si do očí. Usmířili se, od té chvíle spolu zase mluvili. Překonali nenávist, ukázalo se, že se potřebují, že jsou vlastně přátelé.