Počátky realismu v české literatuře

Přivedla žebráka na mizinu – O žebráku Vojtíškovi, byl známý po celé Malé Straně. Žebračka „baba miliónová“ si ho chtěla vzít, on ji odmítl, a tak se mu pomstila tím, že o něm rozšířila pomluvu, že je vlastně bohatý, má dva domy. Lidé si ho proto přestali všímat, nic mu nedávali, nakonec byl nalezen zmrzlý. V názvu možná až příliš drsný vtip fejetonistického rázu.

O měkkém srdci paní Rusky – Paní Ruska chodila na všechny pohřby plakat pro zemřelé, ale přitom je pomlouvala. Lidé si stěžovali, proto jí to policie zakázala. Ona se však přestěhovala k městské bráně, kudy musel každý pohřeb projít.

Večerní šplechty – Čtyři přátelé, studenti, se scházejí na střeše domu v Ostruhové ulici a vyprávějí si humorné příběhy, jeden z nich – Hovora – je sám Neruda.

Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku – Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu a zřídil si krámek U zeleného anděla (v místě, kde obchod nikdy nebýval). Lidé si však u něj nechtěli zvyknout nakupovat, byl pro ně cizí, a tak pan Vorel z dlouhé chvíle kouří dýmku. Když přišla první zákaznice, bylo všechno zboží zakouřené, rozneslo se to, pomlouvají ho. Pan Vorel dál čekal a nakonec se v zoufalství oběsil. Lidé pak najdou pěkně nakouřenou pěnovku.

U tří lilií – romanticky laděný příběh, který prožívá sám autor. V hostinci U tří lilií se koná taneční zábava. Vypravěč (autor) pozoruje dívku, která tančí, pak dostane nějakou zprávu a na nějaký čas odejde. Když se vrátí, odpoví na dotaz své kamarádky, zda se doma něco stalo, že jí právě zemřela matka, a pokračuje dál v zábavě. Tato bezcitná krásnooká poběhlice, tento jedovatý květ, padne pak do rozevřené náruče básníka, muže, se kterým teprve před chvílí na sebe pohlédli. Drobná črta – přes velmi choulostivý obsah psáno v ich-formě, je to tedy patrně krutě sebetrýznivá, otevřená lyrická výpověď, upřímné vyznání: erotický cit a touha odzbrojuje, vítězí nad etickým cítěním. (viz v textu: Myslím, že jsem tenkráte šílil…. Vábilo mne krásné děvče, zvláště to oko její, záhadné, neúkojné… Hlas její slyšel jsem teď poprvé. Byl hedvábně měkký, zvučný. „Matka zrovna umřela.“ Zachvěl jsem se. Krásnooká stála vedle mne… Přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak se mi k prsoum lepí vlhký její šat, cítil měkké tělo, sálající dech – bylo mně, jako bych musil vypít tu zlotřilou duši z ní!) Romantická, démonická je i scenérie (podobně jako u Máchy): tmavá letní noc, bouře, liják, vítr, otevřené hroby, bílé hromady vykopaných kostí, blesky tloukly, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jako by mrtví řvali z hrobů – jakoby chechtot pekla a škleb mrtvol.

Svatováclavská mše – autobiografická povídka, jako chlapec chtěl vidět sv. Václava sloužit půlnoční mši (vysnil si to, chtěl zažít něco velkého, zvláštního, tajemného, dobrodružného, pochlubit se kamarádům). Nechal se proto zavřít ve svatováclavském chrámu, ale usnul tam, probudil se až ráno a vtom uviděl v chrámu svou zoufalou matku (s tetou, u které měl být), pochopil, že se o něj bála, měl výčitky svědomí.