Počátky realismu v české literatuře

Jan Neruda (1834 – 1891)

Byl největší literární osobností a vůdčím duchem nejen generace májovců, ale i celé 2. pol. 19. stol. Patří k autorům, kteří nejhlouběji dokázali uvažovat o místu českého národa mezi ostatními národy Evropy. Je pro něj příznačné realisticky střízlivé, proto i rozporuplné, problémové a často ironicky laděné vidění života a světa. V jeho tvorbě najdeme méně proklamací a výzev než bylo tehdy obvyklé, o to více úvah, skepse a ironie. (Jestliže Hálek měl sklon k idyle, Neruda je založením antiidylický.)

„Hořkost, ironická skepse … Neruda, příliš hluboce založený a inteligentní, viděl hluboko pod povrch věcí a dějů, než aby k nim mohl přistupovat s planým nadšením.“ (V. Vančura)

„Neruda byl skoro první Evropan v Čechách. Přesahoval rozměry své doby. Silný, skeptický rozumový intelekt, západník, empirik, člověk vroucího vkusu, ale chladné sebekontroly, muž světového rozhledu, duch i na dnešní dobu význačně moderní.“ (K. Čapek)

Neruda je další velký básník po Máchovi, podobně jako on spojuje světovost s češstvím, věnuje pozornost i obecným otázkám, světu, národu i osobní bolesti; široký záběr lyriky (intimní, přírodní, úvahová, vlastenecká…) i epiky (svérázné pojetí balady a romance, tvůrce sociální balady). Klasik české povídky - vypravěčské, popisné, charakterizační mistrovství. Vynikající novinář, klasik fejetonu (u nás pokládán za zakladatele).

Ve své době byl oceňován především jako novinář a povídkář, znám i jako literární a divadelní kritik. Dlouho trvalo, než začal být uznáván i jako básník (doceněn vlastně až po smrti, generací 90. let), zejména proto, že se nepřizpůsoboval dobovému vkusu a nepsal líbivé, melodické verše. Jeho básně byly spíše trpké, využíval v nich přirozený, hovorový jazyk. Celá Nerudova básnická tvorba je poznamenána skepsí, ale i usilovnou snahou překonat ji. Svá trápení se snažil ve verších mnohdy zakrývat slupkou ironie, sarkasmu a cynismu. Přesto jeho dílo prozrazuje velmi citlivého člověka. Nejplněji z jeho díla zaznívá (vedle lásky k vlasti) láska synovská a mateřská – ničím nezkalená, přirozená, veliká; úctu ke vztahu mezi matkou a dítětem cítíme v Písních kosmických, Baladách a romancích, Knihách veršů…Oproti tomu láska mezi mužem a ženou je něčím poznamenána, skepsí, rozčarováním.

Život: je spjat s Malou Stranou (zde se narodil i prožil většinu života) - promítla se do celého díla, studoval práva a filozofii (ale nedokončil), zvolil si povolání novináře, nejprve v deníku Čas, později Hlas, nakonec v Národních listech – až do konce života. Podnikl četné cesty do zahraničí (po Evropě a Blízkém východu). V soukromí žil životem starého mládence (redakce, domov, popř. kavárna), jeho velké lásky zůstaly nenaplněny nebo nešťastně skončily, ale měly vliv na tvorbu (Anna Holinová, K. Světlá, Terezie Macháčková, Anička Tichá). Otec byl kantýnský v kasárnách, pak trafikant, matka služka. Poslední léta života po smrti matky v ústraní, sužován chorobami. Dobrý pětidílný televizní seriál o Nerudovi (V. Dlouhý, I. Racek) – Laskavý divák promine.