Renesance a humanismus

- zvýšený zájem o člověka a jeho podstatu, tj. lidskost, zájem o jeho pozemský život (radosti, strasti, potřeby, rozvoj…), o jeho místo ve světě. Zdůrazňuje se lidská důstojnost, právo na svobodné rozhodování, ale i zodpovědnost za své konání.

- zvyšuje se zájem také o poznání člověka, na znamení toho humanisté od studia teologie a věcí božských odlišují tzv. studia humana – studia záležitostí lidských (jazyk, literatura, filozofie, historie, právo, estetika)

- Humanismus v užším smyslu – literární a vědecké hnutí, které se zabývá přímým studiem antických rukopisů, tj. ne zprostředkovaně z různých opisů jako dříve – uplatňuje se zásada ad fontes (k pramenům). Přináší to nové pohledy, nové chápání, zhodnocení a výklad děl.

Renesanci i humanismu společně můžeme tedy přisoudit tyto znaky: antropocentrismus, individualismus, racionalismus, obrat k antice, k jejím hodnotám, umění, myšlení, životnímu stylu. Ve středu zájmu je člověk jako jednotlivec (individualita), jenž má své přirozené potřeby a touhy a je vybaven rozumem, který má používat a rozvíjet. To všechno znamená změnu životního pocitu a životního stylu člověka:

- zatímco lidé středověku spíše potlačovali své přirozené lidské potřeby a upínali se k očekávání spásy na onom světě, renesanční lidé touží po plnohodnotných, opravdových, intenzivních citových i smyslových prožitcích;

- chtějí už zde,na tomto světě,dosáhnout spokojenosti a štěstí; radují se ze života, ze všeho, co přináší uspokojení

- stále věří v Boha a posmrtný život, zároveň se však neodříkají ničeho, co zpříjemňuje existenci už zde na světě

- důvěřují svému rozumu a schopnostem, cení se vzdělanost, společenská aktivita, tvůrčí schopnosti.

- se zájmem člověka o svět, jenž ho obklopuje, vzrůstá také touha poznat ho a pochopit jeho zákonitosti. Odtud vede cesta k intenzivnímu zájmu také o přírodní vědy.

- renesanční optimismus (srov-již ve scholastice byla víra v lidský rozum a jeho schopnost poznávat), důvěra v lidský rozum a široké možnosti člověka se postupně (od přelomu 15. a 16. stol.) vytrácí. Naplnění humanist. ideálů není snadné. Všímaví si všímají, čeho je člověk schopen: krutosti, válek, malosti atd. – tedy nelidskosti.

V období renesance mělo umění i sami umělci vysokou společenskou prestiž, lidé si jich vážili. Umělci se také snažili najít pravidla, která by krásu a dokonalost umění vystihovala, proto jejich tvorbu často doprovází teoretické úvahy o umění. Pozornost se věnovala vytříbené klasické (ciceronské) latině, ale i klasickým literárním formám antiky. Přímo módou se stalo psaní dopisů a psaní dialogů (i ve vědecké oblasti). Pro renesanční literaturu je příznačné vytváření nových žánrů (někdy jde spíš o proměnu žánru do nové podoby). K těm nejvýraznějším patří: sonet, villonská balada, novela, román, esej a komedie.