Renesance a humanismus

Bývá považován za prvního moderního básníka. Silou (opravdovostí, konkrétností) prožitku i básnického výrazu ovlivnil další vývoj poezie. Píše z pozice vykořeněného člověka přelomové doby (přechod mezi středověkem a renesancí). Dokázal intenzivně vyjádřit tragický životní pocit výjimečné osobnosti.

Je to taškář, jehož pravou tvář neznáme. Je mistrem žertu i vážných, hlubokých prožitků, je mužem rozporů. S krutou otevřeností analyzuje své pocity a prožitky a zároveň se jim vysmívá. Většina veršů je protkána dvojsmysly, málokterý lze vyložit jednoznačně. Sice upřímně prozrazuje, že promrhal mládí, vede zhýralý život, je zmítán rozporuplnými pocity („Já u pramene jsem a žízní hynu...“), doznává „znám cokoli, jen sebe ne“, ale přitom je nevyzpytatelný – jednou si opojně libuje v rozvernosti, v rozmařilostech, jindy sebetrýznivě zpytuje svědomí, naříká nad svým pohnutým osudem. Nelze jednoznačně říci, zda jeho lítost je upřímná či zda je to jen ironie a výsměch (kdyby žil znovu, nejspíš by žil stejně). Možná pod škraboškou kajícného hříšníka pobaveně po očku sleduje dojetí svého publika. Nebo naopak za maskou ironika probleskává soucit i něha.

Přestože Villonovo dílo tvoří v podstatě jednotný celek, některé básně do žádné sbírky nezařadil, např. slavnou Baladu ze soutěže u dvora vévody Orleánského nebo poslední básně, Čtyřverší a Baladu-epitaf, většinu díla zařadil do 2 souborů:

Odkaz (Malý testament, 1456, věnováno přátelům, formou odkazu se loučí s Paříží)

Závěť (Velký testament,1461-62, psáno v okolí Paříže po propuštění z vězení, něco i dřív) – nejvýznamnější dílo francouzské středověké poezie, i když v ní nacházíme již renesanční touhu po plném životě, po smyslových rozkoších. Obsahuje desítky číslovaných osmiverší (osmiveršové básně = oktávy, mají rýmové schéma ababbcbc, typické pro středověkou francouzskou poezii), mezi ně nepravidelně zařazeno 15 balad (např. Balada o dámách někdejší doby, Balada sličné zbrojmistrové nevěstkám, Dvojbalada o bláznovství v lásce, Modlitba k Panně Marii složená pro Villonovu matku, Balada o jazycích klevetníků, Balada o zobáčku Pařížanek, Balada o tlusté Margot, Balada mravoučná, Balada závěrečná), 3 rondó aj. Mísí se vysoký a nízký styl. Jednotícím prvkem je žánr odkazu, básně pojaty jako odkazy, je to jeho vypořádání se s životem, se světem i se sebou samým. Lehkomyslné veselí se střídá s kajícností, bláznivé šansony se zbožnými písněmi, promítá se zde jeho trpká životní zkušenost a prohry, hříšné skutky ospravedlňuje chudobou a nepřízní osudu (viz např. verš, který inspiroval W+V), zachycuje prostředí pařížského podsvětí, hospod i paláců, vysmívá se literatuře, společnosti i sobě. Tropí si žerty i ze svého odchodu ze světa, jeho příběh coby „umírajícího chudáka“ je jedna velká fraška, je to ovšem humor šibeniční. (Pro Závěť samozřejmě platí i obecná charakteristika v úvodu.)