Renesance a humanismus

Blankvers je v této myšlenkově náročné hře uvolněný, s četnými přesahy z verše do verše, metafory jsou jednak hojnější, ale také se řetězí, shlukují, stupňují působivost, převládají obrazy nemoci, vředu, shnilosti; v metaforách je koncentrována tragičnost, např. „střely a šípy rozkacené sudby“, „bič a posměch doby“, „ruměná svěžest odhodlání“, která „chřadne v nedokrevnou šeď“. Využita je i próza – prozaicky mluví Hamlet v uvolněných situacích nebo naopak v okamžicích stoupajícího duševního vypětí.

Slavné věty: „Být či nebýt“, „Je cosi prohnilého ve státě dánském“, „Vymknuta ze svých kloubů doba šílí“… - vyvrácena z kořenů, chaos

Inspirace pro: K. Čapek: Apokryfy, V. Holan: Noc s Hamletem, I. Vyskočil: Haprdáns.

Othello, benátský mouřenín (1603-4) – o žárlivosti a neschopnosti poznat zlo. Závistivec Jago intrikami, manipulací způsobí, že Othello nakonec svou ženu Desdemonu uškrtí.

Král Lear (1605-6) – připomíná pohádku Sůl nad zlato. Pošetilý král nepozná, kdo z jeho blízkých je upřímný, vzdá se trůnu, je vyhnán, teprve pak pochopí svůj omyl.

Macbeth (1606) – hl. postava touží po moci, s tím spojená mravní zkáza osobnosti

Shakespearovské drama - obecná charakteristika:

Nejrůznější náměty, většinou přetvářel nejrůznější předlohy (antické či staré anglické) do originální podoby.

Narušuje klasickou podobu dramatu: neuplatňuje zákon tří jednot, neodděluje ostře komiku a tragiku, verše místy střídá s prózou (užití prózy má vždy nějaký důvod, např. jde o lidové nebo komické postavy).

Postavy:

- na rozdíl od antiky samy svůj osud vytvářejí, jsou plně renesanční – přirozené, jednají svobodně a zažívají radosti i strasti pozemského života;

- jejich vývoj je v souladu s logikou jejich charakteru – jejich názory a činy logicky pramení z jejich vlastností, divák si uvědomuje projevy lidské povahy;

- postavy mohou být heroické, tragické, vážné i směšné, zlé i odpuzující, ale ani zvýrazněním určité dominantní vlastnosti nepozbývají věrohodnosti a životnosti;

- jsou psychologicky přesvědčivé a mají co říci každé době (i když jsou historicky zakotveny, ovlivněny okolním světem, společenskými poměry) – svým jednáním a povahovými rysy jsou nadčasové.

Měl výjimečnou obrazotvornost, schopnost vymýšlet a rozvíjet dramatické zápletky a vzrušující situace, vždy ale realisticky.

V jeho hrách musí být ukryta velká síla, poselství, když v nich nacházíme inspiraci dodnes (i mladí). Jeho hry jsou trvalou součástí světového divadelního repertoáru a nabývají nových podob (inspirují k tomu).

O plné vystižení jeho významu se stále usiluje, tj. není u konce – viz literární dopis (fiktivní, literární fikce) Jana Wericha z r.1964.

Shakespearovské literární typy – např. Othello – žárlivec; Jago – intrikán a závistivec; Hamlet – přemýšlivý, inteligentní, pochybovačný člověk atd.