Východicka a základy světové kultury a literatury (2)

Ovidius byl vynikající básník-novelista a básník-vypravěč, jeho vyprávění, byť rozsáhlé a monotematické, nepůsobí rozvlekle ani jednotvárně. Je to dáno jeho obdivuhodnou výmluvností s úsporností a přesností výrazu, pozorovacím talentem a jedinečnou schopností vcítit se do cizích osudů. Dokáže vystihnout rozmanité psychologické motivace a jemně propracovat vnitřní monology. Má smysl pro detail i pro celek, umí zvýraznit nejdůležitější detail (moment, gesto apod.). Vyprávění je plastické, názorné, živé, dynamické, barvité. (V mládí byl nadaným žákem řečnické školy, zřejmý je i vliv řecké tragédie, zejména Eurípida.)

Rozmanité formy a žánry - legendy, hrdinské mikroeposy, hymny, idyly, povídky, novely apod., střídají se prostá vyprávění, složité výklady, popisy, líčení, realistická drobnokresba, monology, lyrické pasáže, rétoricky vznešené, vybroušené pasáže, hymnické promluvy;

pestrý styl: příběhy jsou různé povahy, proto psány různými styly – vznešeně a s vážností, rozmarně a s lehkostí, střízlivě a věcně, pateticky a barvitě, někdy také s jemnou ironií;

jazyk: melodičnost, jazyková obratnost, záliba ve slovních hříčkách, básnická obraznost (často metafory aj.) a fantazie, barvitost, symbolika barev, čísel, zvířat apod.; psáno časoměrným veršem (časomírou), v překladu do češtiny využito k dosažení vznešenosti stylu archaických výrazů a tvarů.

Přehled obsahu: od počátečního chaosu ke stvoření světa a člověka, čtyři věky lidstva (zlatý, stříbrný, bronzový, železný), lidské plémě se v posledním věku zvrhlo, všude samý zločin, zkaženost, v báji Lykáón se proto Jupiter sám v lidské podobě přišel na svět podívat, navštívil také vladaře Lykáóna, ten chtěl vyzkoušet, zda jeho hostem je opravdu bůh, a předložil mu uvařené lidské maso; Jupiter ho ztrestal proměnou ve vlka a rozhodl se potopou zahubit vše smrtelné, Deukalión a jeho žena Pyrrha očistnou světovou potopu přežili (oba bez viny), na pokyn bohů házejí za sebe kameny, které se mění v nové lidstvo. Dále báje o bozích a hrdinech, (o zrození héroů, např. Heraklés aj.), cyklus o trojské válce, starořímské pověsti (o Aeneovi, Romulovi, Pythagorovi, Asklepiovi aj.) možná přece jen měly vycházet vstříc Augustovým obrodným snahám, končí Caesarovou proměnou v kometu (poněkud náhlý skok, Ovidius tím zřejmě chtěl oslavit Augusta, Caesarova adoptivního syna).

Další příklady bájí:

nymfa Dafné, odmítající Apollonovu lásku, se promění ve vavřín (podáno jako novela); inspirace: barokní sochař G.L. Bernini – Apollón a Dafné;

Pyramos a Thisbé – nešťastní milenci, žili v sousedních domech v Babylonu, při tajné noční schůzce Thisbé vyplašena lvicí, při útěku ztratila závoj, Pyramos ho našel zkrvavený ve stopách šelmy, pokládal Thisbé za mrtvou, vzal si život, Thisbé ho našla umírajícího a zvolila stejný osud (inspirace pro Shakespeara);