Východicka a základy světové kultury a literatury (2)

Titus Livius - historik – Dějiny od založení města (=Říma) – mísí legendy a skutečnost, srovnává idealizované mravy prvních Římanů se současným úpadkem morálky (pomáhá tak Augustově snaze o povznesení morálky), umělecky hodnotné, působivé.

Poezie :

Catullus – první velký římský lyrik, vydobyl u Římanů poezii vážnost (dříve nedůstojná zájmu římského občana, uznávali jen praktické věci, povinnosti apod.), psal milostnou lyriku – plná vášnivých, hlubokých, ale rozporuplných citů, např. verše: „Odi et amo“ (=nenávidím a miluji), (inspirací vztah ke starší vdané ženě Clodii, ve verších jako Lesbie)

Vergilius – asi největší římský básník, hlavně epik, chráněncem císaře Augusta, neboť svou tvorbou nejvíce naplňoval jeho představy o obrodě morálky, o oživení římských ideálů; vrcholné dílo – epos Aeneis (enejs) – obdoba homérských eposů, byly inspirací; oslavuje římský národ, vypravuje o trojském hrdinovi Aeneovi jako o praotci Římanů a zakladateli římské slávy. Aeneas byl synem bohyně a vzorem ctností, od něj odvozen božský původ římských císařů (Augusta). Aeneas na příkaz bohů opouští zničenou Tróju a vydává se na obtížnou plavbu, aby nalezl novou vlast. Přichází dlouholeté bloudění, útrapy (to způsobuje bohyně Juno (Hera), ochránkyně Kartága, kterému má podle věštby Aeneem založený národ přinést zkázu; tak ho zdržuje, aby k tomu nedošlo). Aeneas navštíví i podsvětí, kde se doví o budoucí slávě Říma, tedy i Augusta. Nakonec přistane v Itálii, založí město a římský národ. Celé pojato tak, že splnil své poslání, povinnost, vůli osudu.

Horatius – poezie rozmanitá, zaměřuje se hlavně na dokonalou formu lyriky: Ódy – díky němu se óda stala literárním žánrem = básně oslavující vznešené hodnoty, např. vlast, lásku, přátelství, i bohy (Augusta).

Ovidius (Publius Ovidius Naso, 43 př. Kr.-18 po Kr.) – jeden z největších světových básníků, lyrik i epik, velmi spontánní, svěží poezie, plná fantazie; rozený básník („cokoliv zkoušel jsem napsat,/ pokaždé napsal jsem verš“). Byl velmi oblíben a obdivován, jeho verše okouzlovaly vzdělanou římskou společnost a zajistily mu tak na dlouhou dobu poměrně bezstarostný život. Umělecký program prosazovaný císařem Augustem byl však Ovidiovi nepochybně cizí. Zřejmě proto císař na Ovidia posléze zanevřel a poslal ho do vyhnanství (přesná příčina není známa). Posledních 10 let života musel tedy Ovidius prožít daleko od milovaného Říma na černomořském pobřeží (město Tomida, dnešní Rumunsko), byla to pro něj osobní tragédie.

Dílo:

Listy heroin – mistrovská sbírka, fiktivní milostné veršované dopisy slavných mytických hrdinek svým vzdáleným milencům či manželům, hl. o věrnosti, např. Penelopé Odysseovi, Bríseovna Achilleovi, Faidra Hippolytovi, Dido Aeneovi, Médea Iásonovi atd.