Východicka a základy světové kultury a literatury (2)

Homérské eposy vyjadřují mytologický názor na svět: Bohové žijí v kontaktu s lidmi, zasahují do jejich osudů, jsou zlidštěni – mají vlastnosti jako lidé.

Hesiodos – básník, 1. výrazná autorská individualita, tvůrce didaktických (naučných) eposů: O zrození bohů – líčí zrození světa a bohů z počátečního Chaosu, Práce a dni – praktické rady pro hospodaření

Ezop – bajky

Lyrika

Sapfó (básnířka) – milostná poezie

Anakreón – rozverné pijácké či milostné verše – láska, víno, ženy, zpěv (od něho je později odvozen pojem anakreontská poezie)

Pindaros – sborová lyrika, básně oslavující vládce, bohy i olympijské vítěze

Klasické (attické) období (5.-4.stol.př.n.l.) - vedoucí roli zaujaly Athény (poloostrov Attika)

Vznik dramatu a divadla: V Athénách se od konce 6.st.př.n.l. začaly při slavnostech na počest boha Dionýsa (bůh vína a veselí) pořádat soutěže o nejlepší tragédii. Za vynálezce dramatu považován Thespis – vítěz 1. soutěže, básník a dramatik, k dosavadnímu dithyrambu (oslavná píseň, improvizovaný příběh, sbor = chór převlečený za satyry zpívá, předvádí a tančí) přidal 1. herce, jeho dialog s chórem se stal základem dramatu. 2. herce přidal Aischylos, 3. herce Sofokles. Veškeré role hráli muži, měli masky. Řada událostí jen ze zpráv poslů (hlavně vraždy, sebevraždy, násilí vůbec – nebyly předváděny), přitom to často byla nejsilnější, nejpůsobivější místa hry.

Soutěže – 3 dny tragédie (každý autor 1 trilogii tragédií + 1 satyrské drama), 4. den komedie. Nešlo přitom jen o zábavu, známé náměty aktualizovány – nově pojaty (právě tím byli autoři originální a také úspěšní), aby se dotýkaly závažných problémů athénského státu, který přitom sám divadlo organizoval a finančně podporoval (chudí na to peníze od státu). Je to pěkná ukázka athénské demokracie – vláda sama podporuje to, co ji vlastně i kritizuje (nejen chválí).

Základní dramatické žánry:

tragédie – vážně zobrazuje nesmiřitelný konflikt, děj často končí záhubou hlavního hrdiny; v antické tragédii většinou nejde o střet dobra a zla, ale o nejednoznačnou situaci, v níž obě strany mají „svou pravdu“; tragedie tedy vyjadřují bezvýchodnost lidského údělu, ale zároveň oslavují heroickou snahu člověka překonat to a naplnit svůj život svobodnou vůlí; v chování a činech hl. postav (prostě ve všem) je příznačná antická heroičnost, hrdost, opravdovost, velikost; název tragédie = kozlí píseň (dle kozlí podoby satyrů)

komedie – humorně zobrazuje záporné lidské vlastnosti či společenské jevy, vznikla z žertovných písní při veselých průvodech na počest Dionýsa (jiné oslavy, ne z dithyrambu)

satyrské drama – další žánr, veselá parodie na mytologické hrdiny (název podle Dionýsových průvodců = satyrů – démoni s lidskou hlavou a kozlím tělem)