Východicka a základy světové kultury a literatury (2)

U Aischyla často zásahy bohů – řídí kroky lidí, ti jen vykonávají jejich vůli (viz v obsahu), ale už i zde v závěru svět bohů ustupuje, přenechává rozhodování lidem, lidský osud vložen do rukou lidí. U Sofokla bohové vystupují už jen zřídka, zasahují méně, lidé jednají již více podle své vůle a přitom se většinou střetávají s osudem, který je sice nejspíš opět určen bohy, ale lidé se mu nepodřizují, bojují s ním. Osud ztělesňovaly v řecké mytologii Moiry – dcery Dia. Vztah mezi nimi nejednoznačný: Zeus osud někdy sám určuje, jindy se mu podřizuje. U Euripida bohové už nehrají roli.

Sofokles – v popředí morální otázky, 2 nejslavnější tragédie čerpají z thébského cyklu bájí:

„Král Oidipus“ – je synem thébského krále Laia. Věštba prorokovala, že v dospělosti zabije svého otce a ožení se s vlastní matkou Iokastou. Laios přikáže Oidipa usmrtit. Muž, který má tento čin vykonat, však předá Oidipa na vychování do Korintu. Oidipus se dozví věštbu, nikoli však svůj pravý původ – opouští proto v dospělosti domnělé rodiče, aby se ta věštba (jeho osud) nenaplnila. Náhoda mu však přivede do cesty neznámého cizince (krále Laia), kterého ve sporu zabije. Posléze se dostává do Théb, zachrání je před nestvůrou Sfingou (rozluští její hádanku), stává se králem a bere si Iokastu. (věštba jeho osudu se naplňuje, aniž by to kdokoli věděl). Théby po čase zachvátil mor. Oidipus se dozvídá, že je to trest bohů za to, že ve městě je nepotrestaný vrah krále Laia. Oidipus je rozhodnut vraha najít a potrestat – dozvídá se, že hledá sám sebe. Postupně zjišťuje pravdu o své minulosti, zdrcen poznáním se oslepí a opouští Théby. Iokasta spáchá sebevraždu. Typický příklad klasické tragédie (viz u definice žánru výše) – hlavní hrdina se střetává s osudem, snaží se mu vzdorovat svou vůlí; i když je to marné, činí tak s antickou heroičností.

„Antigona“ – Po odchodu Oidipa do vyhnanství bratři Antigony bojují o moc. Polyneikes se spojil s cizím vojskem, oba bratři zahynou, králem se stává strýc Kreón, který zakáže pohřbít Polyneika jako vlastizrádce. Antigona neposlechne a pohřbí ho, tím poruší příkaz vládce, ale splní nepsaný věčný morální příkaz (zákon, vůli bohů). Kreón ji odsoudí k smrti – zaživa zazděna, za to hněv bohů, proto jí chce dát svobodu, ale pozdě, ona už spáchala sebevraždu (oběšením). Sebevraždu spáchal i Kreóntův syn (Antigonin snoubenec) a Kreóntova žena Eurydika. Kreón všemi opuštěn žádá bohy o smrt.

Střetávají se zde zákony vládců (proměnlivé) s věčnými zákony mravními. Antigona svou volbou prokazuje velkou mravní sílu.

Euripides – oproti dvěma starším dramatikům působí novátorsky, známé báje směle obměňuje, neboť je proti tradičním morálním a náboženským představám, děj i postavy přibližuje skutečnému životu, zaměřuje se ne na konflikt člověka s bohy či osudem, nýbrž na konflikt člověka s člověkem. Hrdinové (často ženy) jsou jakoby lidštější, obyčejní lidé ovládaní ne bohy, ale svými nezvladatelnými vášněmi a city, které je nakonec zcela zachvátí a pohltí. Proto pozornost věnována psychologii postav, odkrýván jejich duševní svět, jejich vnitřní pohnutky; tak je tomu hlavně ve hrách „Elektra“(viz výše) a „Médea“: