Východicka a základy světové kultury a literatury (2)

Umění milovat – asi nejproslulejší sbírka, duchaplné rady mladým ženám a mužům, jak si získat a udržet lásku; hravé, rozkošnické verše, (parodie didaktické-výchovné poezie, mohlo být důvodem vyhnanství)

Proměny (asi r. 8 po Kr.) – vrcholné dílo, rozsáhlá epická skladba, v souvislé básni (i když má 15 knih – částí) zpracováno více než 250 řeckých a římských bájí (příběhů) s motivem proměny (proměna člověka v přírodní jev – zvíře, strom, kámen..., naopak proměna přírodních jevů v lidi – z kamenů, ze slonoviny, z dračích zubů..., kosmologické proměny – vznik světa, člověka...), motivy pomíjivosti a proměnlivosti světa. Důležité je však také časté téma lásky; láska je hybným prvkem takřka všech příběhů, objevuje se v různých podobách: něžná, křehká, ale i krutá či nepřirozená (např. Narkissos miluje sám sebe, Pygmalion sochu, Byblis svého bratra, Myrrha svého otce).

Dílo je unikátním (jedinečným) souborem antické mytologie, Ovidiovi však bylo mytologické chápání světa vzdálené. Nechtěl jako vážný a moralizující Vergilius svou tvorbou povznést morálku, připomínat staré římské ctnosti a tradice a tím naplňovat Augustovy představy o obrodě morálky, o oživení starých římských ideálů, nýbrž chtěl čtenáře svým mistrným uměleckým podáním příběhů pobavit. Ovidiovo pojetí mytologických postav a příběhů je odmytologizované, zcivilněné, v jeho podání to jsou vyprávění o obecně lidských osudech, osobních tragédiích, o složitosti a nespravedlivosti lidských vztahů, o krutosti tohoto světa. Zesvětštěním, zlidštěním mytologie navazuje na Eurípida (byl to zřejmě přirozený vývoj vztahu k mytologii, viz i u trojice Aischylos, Sofoklés, Eurípidés). Vyhledává nepříliš známé verze, nebo sám příběhy přetváří. Původní mytické jádro ale jejich působivost umocňuje.

Kompozice – originální a mistrovská tím, že spojil 2 základní principy: výběr příběhů s motivem proměny a chronologické řazení příběhů. Některé příběhy však nelze přesně chronologicky zařadit a v některých zase je proměna motivem okrajovým, např. Daidalos a Ikaros. Využívá proto i řazení podle námětové příbuznosti (Arachné – Niobé) nebo kontrastu (příběhy veselé a smutné, směšné a dojemné, pohyb a klid, radost a žal, zbožnost a divokost...) Podle rozmanitých pojítek (např. místo, postavy heroů, heroin, ale i bohů) báje vhodně seskupil do větších či menších cyklů, užívá tedy i rámcovou kompozici (v rámci jedné báje zasazena další nebo i celý cyklus bájí). Autor se přitom snaží vyvolat iluzi nepřetržitého toku vyprávění, jednolitého souvislého celku, proto předěly, hranice mezi příběhy i mezi knihami nejsou ostré, naopak příběhy jsou nejrůznějšími způsoby spojovány, jeden navazuje na druhý. Dílo má prolog a epilog.